Přívětivá je tma

Draco sedí na kraji postele a pevně svírá matraci, zatíná do ní nehty a pravá ruka se mu mírně třese. Postel je velká a čelo zdobí ornamenty tesané do dubového dřeva. Polštáře jsou sněhově bílé, jenom přehoz má zelenou barvu, a v pokoji není nic dalšího, co by svědčilo o tom, že je jeho majitelem student ze Zmijozelu.

Je to velice neosobní místo. Jediné světlo pochází ze svíček ve dvou starodávných svícnech, které jsou začarované tak, aby nikdy nepřestaly hořet.

Draco sleduje svůj stín, ramena pokleslá. V jednu chvíli zvedne ruku a dotkne se svojí tváře, málem zamyšleně, napadne ho, že kdyby chtěl, mohl by dokonale splynout s bílým povlečením a ztratit se v něm, tak moc je bledý. Pramen světlých vlasů mu spadá do čela.

Velké vyřezávané hodiny přesunou jednu ze šesti ručiček na políčko s nápisem Večeře a Dracovi se sevře hrdlo. Velice pomalu vstane, urovná prostěradlo a rozepne si spodní knoflíček drahého černého obleku. Potom se zhluboka nadechne a rozmáchlým pohybem si uhladí vlasy.

První krok směrem ke dveřím je nejistý, Draco se musí naklonit na stranu, aby vyrovnal balanc, ale s druhým krokem si už vede lépe, a z pokoje se mu podaří vyjít rázně, s hlavou vztyčenou. Než za sebou zabouchne dveře, přesvědčí se, že je jeho hůlka na svém místě, schovaná v zadní kapse kalhot, cizím očím neviditelná. Zhmotní se vždycky, když se jí dotkne její skutečný majitel.

Pokoj teď vypadá bez Dracova stínu podivně prázdně a další z hodinových ručiček se líně přesune k políčku Nebezpečí.

Chodby na Malfoy Manor skýtají spoustu zákoutí, tajných průchodů a cest. Draco zná většinu z nich, některé viděl zakreslené ve starých knihách, některé objevil náhodou.

Když byl malý a schovával se otci, nacházel další pokoje, zvláštní výklenky a kumbály. Nacházel bezpečí a tmu. Do tmy otcův hlas nikdy nedolehl, ztrácel se v ní. Když ho Lucius zamykal v pokojích a hůlkou zhasínal všechna světla a lámal svíčkám knoty, Draco se nebál.

Chodbu vedoucí do jídelny lemují okna. V celém domě je oken málo, a tahle byla jedním z mála darů, jimiž kdy Lucius Narcissu obdaroval. Chtěla vidět do zahrady, na fontánu a na pávy. Zůstat nějak ve spojení se světem tam venku. A později už chtěla jenom zůstat. Sedět v proutěném křesle, vyšívat květiny a přemítat o smrti. Když se člověk pozorně díval, mohl Narcissu v šedých očích doopravdy spatřit, postřehnout její myšlenky. Její samotu.

Draco často odvracel hlavu.

Černé boty klapou na podlaze a pravá ruka se ještě pořád nepatrně třese. Něco s tím bude muset udělat, jinak si toho někdo všimne. Napadne ho šílená myšlenka, že by si mohl celou ruku utrhnout, anebo osekat jeden třesoucí se prst po druhém. Nakonec zastaví hned u dveří do jídelny a zadívá se do zahrady. Zem je udusaná a pokrytá rozmočeným listím. Po kovových mřížích brány stéká déšť. Poslední páv leží mrtvý vedle fontány.

Pansy jednou řekla, že si celý svět vybíráme, tvoříme ho tím, čím jsme. Je to zatracená hovadina, ale Draco si přeje ležet vedle fontány místo páva, aspoň na chvíli, s rozervaným hrdlem. A tahle náhlá lhostejná tužba mu pomůže najít ztracenou kontrolu.

Ruka se pevně sevře v pěst, a pak se uvolní, zůstane podél pasu, jako kdyby patřila někomu jinému. Možná zemře. Nakonec, co horšího by se mu mohlo stát?

Na zdech jídelny jsou gobelíny a rodokmenem Malfoyů. Vypálených je jenom pár jmen, zradilo jich málo a většina z nich je teď mrtvá. Uprostřed místnosti stojí kulatý stůl. Kolem něj, jako kdyby si snad někdy mohli být rovni, sedí Lucius, Narcissa, Bellatrix, Yaxley, Avery, Snape a Voldemort. Je to hostina na počest vítězství, taková dodatečná. Voldemort vyhrál už dávno, tohle je očividné pozérství, ale něco v té hadí tváři přece jenom upoutá Dracovu pozornost. Je to trumf.

Uprostřed stolu, mezi bramborami, rýží, grilovanou zeleninou a masem, leží Harry Potter a mezi rty má vklíněné jablko jako to nejposlednější prase na světě.

Draco to ustojí. Zaprvé nemá na výběr, pokud si nechce lehnout hned vedle Pottera a nasypat si do očí chilli a pepř, a zadruhé mu někdo naznačil už před pár dny, že byl Potter dopaden.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ pronese bezbarvě a posadí se vedle matky. Nepodívají se na sebe, ale vibruje mezi nimi magie, kterou nikdo nemůže vidět, dokonce ani postřehnout. Narcissa Draca porodila, nepotřebují Nitrobranu. Dá jí najevo svoji lásku tím, že jí nabere porci brambor a zeleniny jako první, sotva se Pán zla pustí do jídla.

Potter má na sobě starý svetr a černé vlasy mu visí podél obličeje, slepené krví, hned vedle kečupu.

Draco zakašle, ale pak se uklidní, nacpe si do úst bramboru a ztěžka polkne. Žaludeční šťávy vystoupají jícnem nebezpečně vysoko, ale Draco polkne i je a zapije to Portským.

Lucius je bledý stejně jako Draco. Oba mají strach, ale syn otci nevěří, nedokáže se na něj podívat. Lucius poslouchá Pána zla a pak se zasměje, zvláštně to skřípe a Narcissa z jakési podivné solidarity přejede vidličkou po talíři, aby ten zvuk zamaskovala.

„Co kdybychom ho zabili a vycpali senem?“ Bellatrix je ve svém živlu. Sotva před měsícem zabila mudlovskou šmejdku Grangerovou.

Další doušek Portského. Draco se nepodívá na matku, vím, že žije, pošle k ní myšlenku, a jeho pohled se dotkne Pottera, přejede přes krční tepnu zpátky k obličeji. Potterovi vytéká z koutků úst sladká šťáva jablka a sliny, obojí vytváří mokrou skvrnu na bílém ubrusu.

Voldemort se obrací na Snapea. Ten je ve svém černém hábitu strnulý jako vždycky. Do úst si automaticky vkládá tak malá sousta potravy, až to vypadá, že vlastně vůbec nejí. To, že není ve své kůži, si přečte jenom Draco, nikdo jiný to nepozná, ani Pán zla.

Draco měl spoustu času přemýšlet nad každým členem jejich nové domácnosti. Pozoroval Severuse celé měsíce a ví naprosto přesně, co od něj může čekat. A pokud se mýlí, pak tma.

Posunout svoji Nitrobranu na zcela novou úroveň v době, kdy ve svém vlastním domě potkáváte Voldemorta, je to nejlepší, co můžete udělat. A taky to nejšílenější. Jsou potřeba roky pečlivého studia a tréninku, zatímco Draco měl k dispozici jen jeden. A čím víc zrádných myšlenek hlodalo v jeho hlavě, tím pečlivější musel ve svém snažení být.

Teď Pán zla nepřečte nic, protože tma. Tma hutná a bez dveří, jako tekoucí asfalt umí zakrýt všechny nežádoucí myšlenky, a zacpává ústa a konejší, když se Draco cítí sám.

„Podej mi sůl, synku.“

Draco na sobě cítí upřený pohled svojí tety Bellatrix a ani na vteřinu nezaváhá, vezme slánku, nakloní se přes Pottera a podá ji Voldemortovi. Dává si pozor, aby se jejich prsty nedotkly, ale neucukne dřív, než je nezbytně nutné. Sklopí pohled, aby dal najevo svoji bázlivou úctu.

Voldemort zvedne pobaveně jeden koutek bledých rtů a znovu svoji pozornost obrátí ke Snapeovi.

Draco se vrátí zpátky, lehce přitom zavadí o Potterovu hruď a ta se zvedne v dalším z trhaných nádechů. To tělo na stole je cítit jako krev, nasládlá a železitá, a taky jako všechny vzpomínky na Bradavice. Vítr šlehající do obličeje při létání na koštěti, praskající polena v hořícím krbu, každá z jizev, kterou mu Potter přivodil kdysi v umývárně.

Draco úhledně složí příbor na talíř a otře si rty ubrouskem.

Bellatrix sevře Dracovo rameno, nehty zaboří do látky obleku. „Možná by sis dal dezert,“ sykne. Kývne hlavou k Potterovi a husté tmavé kadeře se jí vlní podél obličeje. Draco je ve svých myšlenkách vytrhá, vyrve do posledního vlasu, a pak se v nich schová. S nezájmem se podívá na Bellu a řekne: „Špinavé mudlovské maso mi nechutná. Ale možná, že ty by sis dala?“

Bellatrix se naježí a vztekle zaboří vidličku do brambory. Voldemort se krátce zasměje. Je to tak chladný smích, že způsobuje závrať, zařízne se do toho nejskrytějšího místa v hlavě.
Draco se váhavě usměje, stydlivě, tak je to správně, ucítí Narcissinu myšlenku.

Potter leží tváří natočenou k němu, sliny mu plynule vytékají ven. Možná, že by bylo doopravdy nejjednodušší ho zabít. Zabořit mu nůž přímo mezi oči, aby se později netrápil. Protože ať se Voldemort chystá udělat cokoli, bude to hrozné. A na co utíkat ve světě, kde se nemůžeš schovat?

Potter pomalu otevře oči, nejdřív jedno, a potom druhé. Zamžourá na Draca. Ty oči mají stejnou barvu jako zelený přehoz v pokoji. Něco zažehnou. Draco od něj odtrhne pohled a Voldemort si z jeho tváře přečte, že se Harry Potter probudil.

Tohle se nemělo stát. Proč jsme to nechali zajít tak daleko? Draco chce zařvat na otce, chce popadnout jeho hlavu, stříbrné vlasy, omlátit mu obličej o stůl, rozlámat kost za kostí za to, že se nedokázal postarat o svoji ženu a o syna.

Harry se pokouší vyplivnout jablko, ale zuby v něm tkví příliš pevně a on nemá sílu zvednout ruce a pomoct si. Namáhavě odtlačí jablko jazykem, a to se za hlasitého křupnutí skutálí z jeho úst až do Dracova talíře.

Voldemort pozvedne svoji sklenku k přípitku. „Jistě jste si všimli, že tady dnes máme významného hosta. Harry Potter souhlasil, že se k nám připojí u večeře. Byl bych velmi nerad, kdyby nabyl dojmu, že jsem špatný hostitel, a proto jsem se rozhodl, že zaujme místo u našeho kulatého stolu. Budeme si tak všichni rovni.“

Bellatrix vypískne, zatváří se pohoršeně, ale Draco ví, že je to jen hra. Každý to ví.

„Luciusi, prosím,“ pokračuje Voldemort, „kdybys tak uvolnil pro mladého Pottera svoje místo. Jsem si jistý, že si bude chtít s tvým synem pohovořit, ostatně, jsou to přece spolužáci.“

Lucius se skřípotem odsune židli, bledý jako smrt, a odkráčí do rohu místnosti. Přitáhne si stoličku a obrátí svoji tvář ke krbu.

Draca se zmocní podivná vlezlá panika. Najednou nedokáže v tom víru zmatku a strachu zachytit ani jednu z matčiných myšlenek. Cítí, jak se mu pravá ruka položená na klíně začíná neovladatelně třást. Automaticky vyhledá v místnosti Snapea, nedovol to, prosím.

Severus na něj nehnutě zírá, a z jeho výrazu nelze nic vyčíst, a potom sotva znatelně zakroutí hlavou.

Draco se znovu ponoří do tmy. Vnímá jen z dálky, jak se Potter svalí ze stolu a šourá se směrem k Luciusově židli. Jak se Bellatrix vzrušeně naklání. Jak Harry se skřípěním odsune židli a svalí se na ni. Sedí po Dracově levici, černovlasý, unavený a vyřízený. Jeho vůně je důvěrně známá.

Jsou jeden druhému nejblíž za celou tu dobu, co se znají. Tak blízko, že pokud se jeden z nich jenom trochu nakloní, dotkne se toho druhého.

Voldemort tleskne a v místnosti s objeví domácí skřítek se zavázanýma ušima. Protáhne se podél Harryho, sebere Luciusův talíř a na jeho místo postaví zapékací mísu, ze které se kouří. Je to maso zvláštního tvaru, buď roláda, anebo lidská končetina.

Harry se pohne dopředu a dozadu, ošije se, je to jediná známka nevole. Možná má nějaký tajný plán, anebo prostě jenom tuší, že dnes večer zemře. Draco se snaží v jeho obličeji zahlédnout, jestli mu smrt vadí, a dojde k názoru, že ne. Ale nemůže být pokořen.
Ochutnat něco, co dřív bylo člověk. Draco také nepozná, jestli je to vepřové, anebo lidská ruka, vůbec se nelišíme od zvířat.

Skřítek nabere kus masa a položí ho Harrymu na talíř.

„Myslel jsem, že by ses rád znovu shledal se svojí starou známou, Harry,“ řekne Voldemort laskavě.

Lže, zapřede tma. Není to člověk, jenom ponížení pro Harryho Pottera.

Draco vsune svoji ruku pod ubrus a položí ji na Harryho stehno. Opatrně stiskne. Neví, jak jinak mu sdělit, že je to v pořádku a Potter na jeho dotek nijak nereaguje. Bezduše zírá na svůj talíř. Potom vezme vidličku a nůž a automaticky si kus ukrojí. Všechny oči ho sledují, všechny kromě Draca, ten každý pohyb cítí. Pochopil to Potter? Vidlička doputuje do Harryho úst a on polkne sousto.

Podívá se Voldemortovi do očí: „Je to dobré,“ řekne bezbarvě.

Pán zla zuří, pochopí to všichni, ne díky bezbarvé masce hadího obličeje, ale protože atmosféra v místnosti náhle klesne na úplnou nulu. Bude ho mučit, rvát mu jeden nehet za druhým, oživí Grnagerovou, jen aby mohla zemřít znovu, cokoli, cokoli, protože válka pořád trvá a skončí jedině tehdy, když se Potter vzdá.
To náhlé uvědomění Draca zasáhne, očima znovu vyhledá Snapea. Ten na něj pořád zírá, a pak nepatrně kývne. Tma padá.

Draco sáhne do zadní kapsy kalhot a dotkne se svojí hůlky, dřevo trochu chladí v dlani. Chytí Pottera za krk a jeho pohled se setká s tím matčiným. Konečně, po takové době. Tak krásná, oba mají stejné oči. Draco ty svoje zavře, zhluboka se nadechne: „Tenebrae cadit.“

Tma pohltí úplně všechno. Začne se ozývat kašlání a lapání po dechu. Někdo zasípe a svalí se k zem. Draco si přeje, aby to byla Bellatrix. Dál drží Pottera za krk a táhne ho ven z místnosti. Kráčí neomylně, ví naprosto přesně, co kde je, vyrůstal tady. Dvanáct kroků rovně a doleva, tam je tmavá chodba, přímo za portrétem dědečka Abraxase. Obraz se odkloní, pokud pohladíte zlatý rám.

Draco postrčí Pottera, chytí ho za nohy a v podstatě ho vysadí dovnitř. Potom se vyškrábe za ním a obraz se přiklopí zpátky. Oba lezou po čtyřech, do boků je tlačí špičaté kamenné výčnělky a do dlaní se jim zarývají drobné kamínky a písek. Potom Potter nahlas zasípe a svalí se na zem. Dýchá přerývavě. „Ta tma. Dusí mě.“

Draco pochopí. Poslepu vyleze obkročmo na Pottera a nahmatá mu tep, buch buch skříp, dělá srdce. „Musíš ji přijmout, Pottere. V tom je ten trik. Vdechni ji, dovol jí, aby tě zaplnila.“

Harry sebou trhne a znovu se sípavě nadechne. „Teče mi do hlavy, je jako bláto.“ Navalí se mu, žaludek prostě odmítá takovou věc přijmout, ale Harry to ustojí, rozkašle se.

Draco automaticky natáhne ruku a zakryje mu ústa. Potter se ho pokouší odstrčit.

„Musíš si zvyknout, jinak odtud nevyjdeme živí, Pottere.“ Draco se zhluboka nadechne, omámený, tma ho zasytí. Potom odtáhne ruku z Potterových rtů a přiskne se k nim, jsou horké a nesou na sobě železitou pachuť krve a strachu, přesto se lačně pootevřou a vtáhnou do sebe vzduch, který Draco vyfoukne. A znovu, a ještě jednou. Potterovo srdce bije klidněji, a pak už se konečně dokáže nadechnout sám.

Lezou temnou chodbou několik dlouhých minut, jeden za druhým, jako dva zbloudilí psi. Harrymu to připadá jako hodina. A potom málem narazí hlavou do zdi, chodba tady končí. Draco se nad něj znovu hbitě vyhoupne a se zavrzáním odtlačí kovový poklop nad jejich hlavami.

Je pozdní odpoledne, ale přesto si zakrývají oči před tím náhlým přívalem světla, před tím, že konečně vůbec něco vidí.

Draco pomůže Potterovi po železných stupíncích nahoru a vyleze za ním. Jsou poblíž fontány, vedle níž leží mrtvý páv. Potter se na něj se zájmem zadívá a potom následuje Draca k bráně. Nebe má ocelovou barvu, zpoza větví vysokých smrků vylézá měsíc v poslední čtvrti a pár namátkou rozesetých hvězd.

Draco mávne hůlkou, chce otevřít, ale brána se ani nepohne. Pokusí se na ni vylézt, ale nějaká neznámá síla ho odhodí. Sako šité na míru je teď od bláta.

„To je v pohodě,“ zalže Potterovi. Začíná se ho zmocňovat panika. „Jsem Malfoy, a ty mi máš sloužit, ty jedna zkurvená -“

„Odtud nemůžeš odejít, Draco,“ ozve se Voldemortův hlas, padne na celé okolí jako hustá mléčná pěna, vsákne se do trávy.
Draco se instinktivně přimkne k Potterovi, pevně svírá svoji hůlku.
„Bylo to od tebe bláhové. Nečekal bych, že se mě pokusíš zradit, Draco, tvůj otec je velmi zklamaný. Slíbil, že tě přivede klidně i mrtvého. Nelíbí se mu, žes ho zostudil. Válka skončila, Draco.“

„Ne!“ zařve jmenovaný. „To jsou kecy!“ Draco chytí Harryho kolem pasu, postrčí ho za sebe.

Z dálky je slyšet Voldemortův smích, chladný a suchý, přináší zkázu.
Z domovních dveří vyjde Lucius, na sobě dlouhý černý hábit. V ruce drží hůlku a světlé prošedivělé vlasy mu zlověstně povlávají podél tváře.

To je dobrý tah, napadne Harryho. „Dej mi svoji hůlku, Malfoyi,“ řekne potichu do blonďákových vlasů. „Dej mi svoji hůlku, přece nezabiješ.“

Draco je jako paralyzovaný, nemůže se pohnout. Hruď se mu zvedá v trhaných nádeších. Dívá se na svého otce. Vzpomíná. Zkouší ponořit svoji mysl do tmy, ale stejně vidí záblesky. Lucius, který mu kupuje nové koště, Lucius, který ho rozplakal, dal mu jednu facku, a pak druhou. Draco trhne hlavou, aby uhnul, a pak si uvědomí, že mu Potter docela něžně odtahuje prsty z hůlky, jeden za druhým, než mu ji klidným pohybem uzme a postrčí ho za sebe.

„Draco!“ zařve Lucius. „Okamžitě se skloň a pros o milost.“ A pak o poznání klidněji, je to spíš syknutí: „Draco, prosím tě, ještě máme šanci, řekneme, že jsi utekl, abys Pottera zabil sám, doneseme Pánovi zlá jeho tělo…“

Harry se podívá na Malfoyovu hůlku, je pružná a tvrohlavá, má obdobnou vůli jako Draco. Je těžší ovládat hůlku cizího kouzelníka, kterého jste neporazili k boji. Tahle je nedůvěřivá. Jiná, než Hermionina, jiná, než byla ta Harryho. Ale poslechne.
Clipeum, pomyslí si Harry, a kolem něj a Draca se rozzáří zlatý štít. Samozřejmě, mohl by Luciuse zabít, o to pravděpodobně Voldemortovi jde. Slavný Harry Potter zavraždil otce svého zachránce. Pak by stačilo málo a Draco by ho vydal, a co by bylo horší, Draco by ho nenáviděl.

Aby štít fungoval, musí zůstat co nejblíž jeden druhému. Harry chytí Draca za ruku a proplete s ním prsty, blonďákovy ruce jsou ledové. Dovede ho k bráně a zadívá se na ni.

Je to velice starý mechanismus, který funguje na bázi autority. Je potřeba říct ta správná slova. Vedle velkého zámku je zakreslených několik černých run. Harry jim nerozumí. V jedné z nich poznává draka, ale další jsou pro něj záhadou.

Hermiona by přesně věděla, jak tohle obejít, ale ta je mrtvá.

Harry položí na bránu ruku. „Poslechni mě. Naslouchej mi… Nech mě projít.“ Zámek slabě zmodrá, ale nic se nestane. Štít kolem nich pohltí kouzlo, které jejich směrem poslal Lucius. Harry zvedne druhou ruku, tu, kterou pevně svírá Draca, a znovu ji položí na bránu. „Nech mě projít,“ zopakuje zřetelně. Zámek se sesune k zemi a štít se rozpadne, když do něj narazí Avada.

Harry prostrčí Draca bránou a protáhne se za ním. Za sebou slyší kroky a Voldemortův hlas. V jizvě mu bodavě tepe krev. Ten hlas už na něj nedosáhne, ale nějakým způsobem mu pořád rezonuje ve spáncích. Ale nic dalšího je nepoutá, Malfoy Manor nechali za sebou.

Prásk. Přemístí je na ulici poblíž Grimmauldova náměstí. Teprve potom si uvědomí svoje vyčerpání, padne na kolena a z úst mu teče krev. Natáhne ruku s hůlkou k Dracovi a ten si ji automaticky vezme zpátky. Prásk. Tentokrát je přemístí Draco, jsou poblíž nějakého letního sídla. Na nebi plácají křídly bílí racci.

Prásk. Jsou poblíž Hagridovy hájenky, na kraji Zapovězeného lesa. Světla v bradavickém hradě se pomalu rozsvěcí. Nebe je černé a vsakuje do sebe všechny šťastné vzpomínky.

Jdou dál do lesa a Draco vyčaruje lucernu. Harry se nezeptá, proč nepoužije Lumos, nezeptá se vůbec na nic. Na podrážky bot se mu lepí mokré jehličí, a kdyby ho Draco nepodpíral, pravděpodobně by upadl.

**
Poblíž je slyšet houkání masožravých sov. Harry otevře oči a zamřourá. Jizva ho pořád bolí, ale už to není tak hrozné, pozná, že je Voldemort daleko. Pokusí se posadit a ze rtů mu unikne tichý sten.

Nedaleko hoří oheň, suché roští praská a lupe.

Draco vyjde zpoza stromů a položí náruč plnou větví a klacků vedle ohniště. Pak si odhrne světlé vlasy z čela a sundá si pomačkané špinavé sako. Rozloží ho na zem a chce se posadit, ale všimne si Harryho upřeného pohledu. Dojde k němu a skloní se. Ze zadní kapsy kalhot vytáhne hůlku a začne mumlat diagnostická zaklínadla. Když skončí, posadí se na zem a zadívá se do ohně.

„Všechno se začalo hroutit,“ řekne potichu. „Nevím, co jsem si myslel, ale toužebně jsem čekal na konec války, jako kdybychom pak měli být šťastnější. Moje matka chřadla, sedávala u okna a dívala se do zahrady. Uvědomili jsme si, že odtamtud nemůžeme odejít…“

Harry se nadechne, setře si z brady krvavou šmouhu, ale Draco zakroutí hlavou: „Ne, nepřerušuj mě, Pottere. Musím ti to říct. To, že dost možná žiješ, že jsi tam někde venku, mi začalo dodávat naději. Upínal jsem se k tomu, že dýcháš. Jako kdybys mohl o všem rozhodnout a všechno změnit. Uvěřil jsem tomu, co o tobě říkal ten starý šašek Brumbál… Potom, když k nám dovlekli Grangerovou a Bellatrix ji pomalu mučila, nemohl jsem ji vyhnat z hlavy, nemohl jsem nic dělat. Když zemřela, slyšel jsem ji pořád křičet. Přísahal jsem sám sobě, že tebe neuslyším, že to nedovolím. Mluvil jsem o tom s matkou. Uvěřila. Naučil jsem se ovládat Nitrobranu, naučil jsem se spoustu věcí, kdy se usmát, kdy pokývat hlavou, kdy podlézat. Nebylo to zas tak těžké, otec mi takové věci vtloukal do hlavy celé dětství…“

Draco se natáhne, sebere ze země malý klacík a začne ho lámat na kousky, hází je do ohně.

„A pak mi, sotva před pár dny, přišla matka říct, že tě dopadli. Myslel jsem, že tě zabijí později. Nějak významně a veřejně, s každou poslední nadějí to tak bývá. A byl jsem připravený tě zachránit. Zemřít, kdyby to bylo potřeba. Stejně jako matka.“

Draco se skrze koruny vysokých stromů zadívá na nebe.

„Já už jsem nechtěl utíkat,“ řekne Potter unaveně. „Myslel jsem, že všechno vsadím na buď a nebo.“

Draco věnuje Harrymu tvrdý pohled. „Ne všichni jsou mrtví. Nemůžeš si jen tak zemřít, Pottere.“

„Vážně?“ zeptá se Harry pobaveně.

„Ti s mudlovskou krví tě potřebují. Já tě potřebuju!“

Chvíli je ticho, ozývá se jenom praskání dřeva. Potom Draco podá Potterovi svoji hůlku v gestu naprosté důvěry „Vytvořil jsem kolem řadu bariér a iluzí. Nikdo by nás tady neměl najít, ale chci, abys to zkontroloval.“

„Co bude dál, Draco?“ zeptá se Harry potichu, ale jmenovaný mu neodpoví, a tak si vezme nabízenou hůlku a začne pomalu obcházet kolem. Když se vrátí k ohni, Draco mu něco hodí a Harry to instinktivně chytí.

„Energetická tyčinka pro famfrpálové hráče? To jako vážně, Malfoyi?“

Draco pokrčí rameny. „Obsahují vitamíny a minerály, a pak, dají se dobře zmenšit. Zvykl jsem si nosit nějaké v kapsách.“

Hermiona by s sebou měla i lahve s vodou, lékárničku, dva stany a devět knih o přežití v džungli, napadne Harryho, ale vzápětí se za svoji myšlenku zastydí.

Malfoy mu přece zachránil život.

Rozbalí svoji tyčinku a zakousne se do ní, připadá mu, že uběhla celé věčnost od doby, co naposledy jedl něco sladkého, co naposledy vůbec něco jedl. Čokoláda se mu rozplývá na jazyku a dráždí smysly, Harry automaticky zavře oči, a když dožvýká, polkne, a znovu je otevře, všimne si, že ho Draco upřeně pozoruje. Aby se vyhnul rozpakům, zopakuje svoji předchozí otázku: „Co bude dál?“

„Nevím, Pottere. Můžeme zůstat navždycky v Zapovězeném lese a ochutnávat zdejší houby. Jsem si jistý, že nás nějaká dřív nebo později zabije, dokážu rozeznat jenom pár set druhů.“

Harry vstane, sebere hrst větví a hodí je do ohně. Dívá se, jak plameny olizují velkou pavučinu, světlo mu ozařuje obličej. Na tváři tkví dlouhý krvavý šrám, ale jinak působí nezraněně, zpocené vlasy mu spadají do obličeje, rozcuchané, jako kdyby právě slezl z koštěte, jako kdyby se společně před malou chvílí poprali o zlatonku. Jako kdyby na nich tolik nezáleželo.

„Nevím, jestli dokážu zabít Voldemorta,“ řekne zamyšleně.

„Věř mi, že kdybys to věděl, vsázelo by se mi na tebe snáz.“

„Nevím ani, jestli chci. Nechápej mě špatně, ale copak se neobjeví nikdo, kdo převezme jeho místo? Co se jeho smrtí vyřeší? Jak to změní všechny lidi, co ho slepě následují? Jak to změní tvého otce? On na ně nepoužil Imperius.“

„To je zajímavá úvaha, Pottere,“ prohodí Draco a láme na kousky další klacík, co se mu dostal do rukou. Harry se nedokáže rozhodnout, zda v jeho hlase slyší sarkazmus, anebo ne. „Takže, když teď víme, že se na jeho místo postaví někdo jiný, někdo, kdo bude páchat stejné zlo, je podle tebe zbytečné se o cokoli snažit? Jsem trochu zklamaný. Nemáš trpět nějakým nebelvírským idiotismem, nebo tak něco?“ Poslední otázka zní málem ukřivděně, ale Draco si ho dobírá prostě jenom z principu, vyhýbá se tak beznaději a myšlenkám na matku, která už je pravděpodobně mrtvá.

„Můj idiotismus je pohřbený na severu Anglie spolu s tělem Rona Weasleyho. Přišlo mi, že bych neměl používat hůlku, že bych měl celý obřad víc procítit. Tak dlouho jsem bořil ruce do hlíny, až mi z dlaní slezla kůže.“

Draco na to nic neřekne a Harry si povzdechne. „Budu bojovat s Voldemortem, udělám to pro tebe. Ale nechtěj po mně, abych v tom viděl nějaký vyšší smysl, anebo poslání.“

„Já jsem nikdy nevěřil tomu, že jsi hrdina, Pottere. Bojuj, protože je to tak správné. Když mě zklameš, tak se z toho neposeru.“ Už jednou mu Draco řekl, že v něj uvěřil. Nechce to opakovat znovu. Sebere svoje sako a složí si ho pod hlavu, natáhne se k ohni.

Harrymu se zvláštně uleví. Vrátí Dracovi hůlku a jejich prsty se dotknou. Draco ho chytí za ruku, zatahá, a Potter si poslušně sedne a složí hlavu vedle něj. Lehne si zády k Dracovi a ten zavře oči, nadechne se tmavých vlasů, jsou cítit kouřem, krví a potem.

Přívětivá je tma, napadne Draca. Přitiskne se k tělu před sebou a usne.

**

Ryba s fosforeskujícíma očima povyskočí a pak se vrhne zpátky do vody, zahýbe ploutvemi a vyhne se cizím rukám. Draco už má prokřehlé prsty, palce skoro necítí. Brodí se říčkou proti proudu, rukávy bílé košile vyhrnuté k loktům. Mezi stromy prosvítá slunce a vzduch je chladný.

„Proč prostě nepoužiješ Accio?“ Harry vyjde zpoza stromů, seskočí do vody. Je studená, okamžitě mu nateče do bot. Rána na tváři se zaceluje, vypadá o poznání líp než včera. Harry si opláchne obličej.

„Takhle je to mnohem zábavnější, Pottere. Tohle jsou Piscis oculos, slangově se jim říká Casablanky. Když tě kousnou, zemřeš bez podaného protijedu během čtrnácti minut. V Británii jsou jen dva lidi, kteří ho umí připravit.“

„A ty jsi jeden z nich, předpokládám,“ ušklíbne se Harry.

„Ne,“ odpoví Draco vážně. „Zvládne to jenom Severus a jedna stará čarodějka z Ipswiche, která je teď v důchodu.“

Harry se dvěma ráznými kroky dostane až k Dracovi, v tomhle místě je silnější proud a voda jim sahá po kolena. „Proč teda takhle hloupě riskuješ, Malfoyi?“

Draco neuhne pohledem, světlé vlasy mu spadají do obličeje, má světlé dokonce i rty, nepatrně se třese zimou. „Riskuju rád,“ řekne potichu. „Až zabiješ Voldemorta, svět se změní a mně nic nezůstane. A pak, jedna Casablanka vydá na dva vydatné obědy.“

Harry pomalu přikývne, pak se skloní a Draca popadne, přehodí si ho přes rameno. Ten překvapeně zalapá po dechu, chce se vykroutit, ale Harry ho drží pevně. Jde zpátky ke břehu a Casablanka, která se ukrývala pod kamenem, mu zlehka zavadí ploutví o nohu. Trochu to zalechtá, Harry se zasměje.

Draco si vloží hlavu do dlaní a nechá se nést. Když ho pak Harry na břehu upustí, všimne si že mu chybí hůlka.

„Už mě skoro poslouchá.“ Harry se nakloní a jednu z ryb přičaruje. Ta vyletí z řeky přímo na něj a on jen tak tak uskočí, aby se rozplácla o kmen stromu. Ozve se nepříjemný křupavý zvuk, který oběma připomene lámání vazu. Draco rybu sebere a zadívá se na ni, z boku jí vytéká krev.

„To jsem nechtěl,“ zamumlá Harry.

„Válka si žádá oběti,“ odpoví Draco nenuceně a vydá se zpátky do lesa k ohništi. O dvacet minut později, i když na tomhle místě plyne čas jinak, opéká rybu na plochém kameni a podlévá ji vodou. Hůlkou koriguje plameny.

Jedí mlčky, ale Harry se nakonec přece zeptá: „Viděl jsi zemřít hodně lidí?“

„Viděl,“ řekne Draco a odmítavě přitom trhne hlavou. Vstane, aby přiložil do ohně. Pak vyklepe ze svého saka jehličí a podá ho Potterovi. „To, co máš na sobě, je staré a vetché.“

„Dělám ti ostudu?“

„Možná.“

Harry si poslušně oblékne Dracovo sako, je mu v ramenou trochu větší, posledních několik měsíců trávil celou řadu večerů o hladu. Ve své staré bundě pohřbil Rona a teď toho trochu lituje. Mrtví nepotřebují zahřát.

„Je to zvláštní.“

„Nechceš, doufám, abych použil Nitrobranu a zjistil, co tím tajemným sdělením myslíš, Pottere, že ne?“

„Jsem živý v době, kdy bych měl být správně mrtvý, nedaleko bradavického hradu. V lese, kde jsem si kdysi odpykával svůj první trest, navíc s tebou. Není to tak dlouho, cos mi šlápl v bradavickém expresu do obličeje, doslova. A teď jsme tady spolu.“

„Jo, udělal jsem spoustu pitomostí. To chceš slyšet?“

„Ne! Asi chci jen mluvit.“

Draco pokrčí rameny. „Tak se ptej.“

„Na cokoli?“

„Existuje velká šance, že jeden z nás zemře, až staneme tváří v tvář tomu, proti čemu chceme bojovat. Tak se neostýchej, Pottere. Když si představím, kolik otázek tě muselo pronásledovat v šestém ročníku… Myslíš, že jsem si toho nevšiml? Otázka za otázku, Pottere.“ Draco rozhodí rukama. „Já už taky nemám co ztratit. Řekni mi, kolik času jsi trávil přemýšlením o mně?“

Harry se ještě víc zachumlá do Dracova saka. Poblíž zahouká sova. V Zapovězeném lese neexistují noci a rána. „Hodně. Netvař se tak samolibě. Myslel jsem, že se chystáš provést nějakou nepravost.“

„Ano,“ Dracovi se stáhne hrdlo. „Vlastně je to moje vina.“ Zatočí svojí hůlkou v prstech.
„Kdybych šel tenkrát za Brumbálem, nemuselo by k válce dojít.“

„Brumbál taky nebyl neomylný.“

Draco se na Harryho zamyšleně zadívá. „Ne, to nebyl,“ řekne pomalu, ale pohled od něj neodtrhne. Bezostyšně si prohlíží jeho rysy, obličej, očima se dotkne brady a putuje po krku až ke hrudi.

„Vždycky jsi mě nenáviděl?“ zeptá se Harry.

„Vždycky,“ odpoví Draco upřímně. „To tvoje zkurvené mučednictví a obětavost. Slabost pro všechny podivné kreatury. Paktování se s mudly. Opakováné chytání zlatonky, strach z hloupých stvoření, jakými jsou mozkomorové. A pak taky posedlost, s jakou jsi mě chtěl nachytat při nějaké špinavosti, tvoje stepování před Komnatou nejvyšší potřeby. Když se k moci dostal Pán zla a ty ses dal na útěk, nenáviděl jsem tě snad ještě víc, za to, žes to dopustil, žes mi tenkrát neukázal jinou cestu, zatímco ostatní jsi vodil neustále… Tmou.“

Draco prohmatá zkřehlé rybí maso, kus odlevituje Harrymu. Je to překvapivě dobré, podobné jako losos s brusinkovou zálivkou.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptá se Harry.

„Přemýšlím, jaké jsou tvoje šance něco změnit.“

„To není ono,“ zakroutí Harry hlavou.

Draco si otře ústa do rukávu košile. „Přemýšlím o tom, že jsi dost možná poslední člověk na světě, se kterým mluvím.“ Vytáhne ze hřbetu ryby páteř a hodí ji do ohně. Potom se k Harrymu otočí zády. „Musíme ti sehnat hůlku, Pottere.“

**
Příčná ulice připomíná středověkou osadu, skrze kterou se převalil uragán, anebo zlodějská ruka. Většina obchodů je vykradená a rozbořená. V obchodě Madam Malkinové je rozbitá výloha. Po ulici se potuluje několik zbloudilých kouzelníků, někteří zešíleli už dávno. U zdi sedí starý žebrák, fouká do rezavé harmoniky a vyluzuje falešné tóny. Z hromady ohořelých trosek stoupá kouř.

Po válce se tady objevil černý trh, kšeft s bylinami i s jídlem.
Voldemort se o Příčnou ulici nezajímá, to, co pro něj bylo cenné, už si vzal. Občas se tady objeví nějaký z jeho přívrženců, aby vybral od náhodných kolemjdoucích peníze, anebo sehnal potravu pro svoji vlastní rodinu.

S blížícím se večerem přichází další podivné existence.

„Nikomu nevěř a nemluv,“ řekl Harrymu Draco. Oba dva teď stojí v podchodu u Obrtlé, ukryti ve stínu. Dracovi na krku vystupuje žíla, tepe v ní krev, která šíří horkost až do Harryho těla.

Stojí u sebe tak blízko, až se jeden druhého dotýkají.

„Musíme počkat aspoň deset minut,“ zašeptá Draco. „Tou dobou přichází Jordan Black, matčin vzdálený příbuzný. Jestli někdo dokáže něco sehnat, pak je to on. Buď nám pomůže, anebo nás vydá…“ Potom si všimne, jak se na něj Harry dívá. „Pottere,“ vydechne potichu, „teď ne.“ Ale sám se k chlapci naproti sobě ještě víc přimkne, natlačí ho na drolící se cihlovou zeď.

Nejspíš by ho mělo překvapit, že dokáže ještě něco cítit, ale jak řekl, Potter je dost možná poslední člověk na světě, se kterým by mohl – prožít?

Ruce nechá svěšené podél pasu, v jedné pevně svírá svoji hůlku, až mu klouby bělají, a hlavu si položí na Potterovo rameno, otře se o něj tváří.
To, že se může někoho dotknout, beztrestně a za bílého dne, někoho, komu buší srdce, to, že může cítit, jak jeho vlastní krev vzplane a valí se do slabin, je povznášející. Zavře oči, aby se vyrovnal s tou záplavou vděčnosti za život, je rád, že je živý, je to slabost, ale v tuhle chvíli na tom nezáleží.

Potter je cítit potem a jehličím, zorničky má rozšířené. „Někdo jde přes most,“ zašeptá tiše.

Draco se od něj odtáhne, pomalu, jako kdyby to pro něj bylo obzvlášť bolestivé. „Člověk, kterého hledáme. Bojíš se?“

Harry se ušklíbne, opráší si rukávy Dracova saka. „Nikdy v životě,“ zalže.

Přelezou hromadu kamenů, v silnici zeje hluboká díra, ve které je vidět potrubí. Tam uvnitř hučí voda, valí se trubkami. Protáhnou se podél obchodu Ollivandera, Harry nahlédne skrze špinavou výlohu. Za ní se mezi sutí povaluje několik papírových krabiček, police jsou vybílené. Někdo odnesl i Ollivanderův stůl.

Je to těžké, ale Harry se ubrání sentimentálním vzpomínkám, následuje Draca do stínu, po schodech pokrytých holubím trusem a peřím, hluboko do temnoty. Vidí vcházet Jordana Blacka do polorozbořeného obchodu Borgina a Burkese, a okamžitě zamíří za ním.
Dveře mají utrhnuté klepadlo a na zemi se povaluje několik skříní s vymláceným sklem. Harrymu probleskne hlavou obraz ruky slávy, která se ho několik let zpátky pokusila uškrtit, ale tuhle vzpomínku nahradí jiný vjem, Dracova vůně, která je hmatatelná a zřetelná i uprostřed zápachu starého železa a rozkládajících se krys.

Draco se vydá s hůlkou v natažené ruce po drolících se schodech do patra. Když mu Harry naznačí, aby si počínal víc potichu, jenom se ušklíbne.

Podkrovní místnost je stísněná, ale poměrně zachovalá. V rohu leží stará palanda a masivní truhla se dvěma kouzelnými zámky. U okna stojí muž, zády do místnosti, a zírá ven. Má na sobě dlouhý ošoupaný kabát hnědé barvy a vlasy ulíznuté dozadu.

Draco zůstane stát na vrzající parketě, zhoupne se na místě. „Strýčku,“ řekne odměřeně, neubrání se posměchu při vyslovení toho slova.

Jordan Black začne rukávem drhnout šmouhnu na okně. Když to nejde, flusne na ni. „Ten kluk za tvými zády, řekni, mladý Mlafoyi, je to Harry Potter?“

Draco sebou trhne a Harry se zastaví hned za ním. „Potřebuju hůlku. Zaplatím ti.“

„Lháři,“ zamručí Jordan znuděně. „Žádné zlato už ti nepatří. Věci se roznáší rychle. Obzvlášť tady.“

„V tom případě to udělej pro dobrou věc.“

Jordan se uchechtne, hrubě a drsně. „Dobré věci mě nezajímají.“

„Lháři,“ řekne Harry zřetelně a Jordan sebou trhne. „Svět pro vás ještě neskončil, jen předstíráte. To byste dávno odešel.“

„Třeba jsem vás udal.“

„Chcete nám pomoct. Jenom hrajete hru.“

Draco se na Harryho obrátí, podívá se mu do očí, jsou zelené stejně jako světlo při poslední kletbě, která se nepromíjí. Kurva, utop mě v sobě, Pottere.

„Možná. A možná taky ne. V tomhle světě je kumšt uzavřít doopravdy dobrý výměnný obchod. Vezmu si toho světlovlasého chlapce. Za hůlku, pane Pottere. Čtrnáct palců dlouhá. Mocná.“

„Nač potřebuješ mě?“

Jordan pokrčí rameny a přestane čistit šmouhu. „Abych tě zabil. Copak to není jasné?“

„Nic jsem ti neudělal,“ řekne Draco nechápavě.

„Ty ne,“ souhlasí Jordan, a pak se konečně otočí. Tam, kde by mělo být levé oko, zeje temná černá díra až do hlavy, a kolem ní je pokroucená svraštělá kůže. „Ale tvoje rodina. Tvůj otec.“

Draca tím z míry nevyvede. „Můj otec bude nadšený, když mu doneseš moji hlavu. Brilantní plán.“

„Vidět umírat svoje dítě nakonec bolí nejvíc. Umřela mi dcera.“

„To je mi líto.“

Jordan se znovu zachechtá. „Berete, pane Pottere? Chlapce za hůlku.“

Harry pomalu zakroutí hlavou, popojde dopředu a zakryje Draca svým tělem. Stojí proti Jordanovi, neozbrojený, rozhodí rukama, jako kdyby se ho celá situace týkala jenom z poloviny. Ale tohle je taky hra, Draco hry pozná. Přesto se mu naježí vlasy na zátylku, když Potter řekne: „On patří mně.“

Jordan na Harryho nějakou chvíli upřeně zírá, a pak potřese hlavou. „Chápu.“ Jako kdyby to bylo doopravdy nanejvýš jasné. A Draco má pocit, že mu něco uniká.

Jordan dojde ke staré truhle a dvakrát poklepe na oba zámky. Ty se odemknou, s třeskotem spadnou na zem. Z truhly se vyvalí popel a prach. Jordan se nakloní dovnitř a vytáhne několik podlouhlých krabic, některé z nich jsou promáčknuté.

„Pane Pottere, slibte mi, že…“ Jordan si odkašle a nakloní se k Harrymu, něco mu zamumlá do ucha. Harry vážně přikývne a dovolí mu, aby ho chytil za zápěstí. Jejich spojené ruce ozáří podivné světlo, Jordanovi chybí na pravé ruce půlka prsteníčku.

„Co to děláš, Pottere?!“ zařve Draco.

Harry pokrčí rameny, jako kdyby se nestalo nic významného. „Skládám neporušitelný slib.“

Jordan jeho ruku pustí, klidný, tíha z jeho zad kamsi zmizela. Popadne tu nejpomačkanější krabici a nacpe ji Harrymu. Je v ní dlouhá tmavá hůlka. Když se jí Potter dotkne, ucítí v prstech mravenčení.

„Patřila mému bratránkovi,“ prohodí Jordan. „Seděl dlouhou dobu v Azkabanu. Chtěl jsem ji prodat, ale nikomu tak úplně nepasovala. My Blackové jsme podivná sorta lidí.“

„To ano,“ souhlasí potichu Harry.

Opatrně vyjde spolu s Dracem ven, cítí na sobě Jordanův pohled, jeho silueta je za špinavým oknem rozmazaná. Po hromadě suti ťapká žlutohlavý holub a koulí očima.
Harry nemluví, drží svoji novou hůlku a cítí se podivně lehce. Zpoza poničených budov vystoupí slunce, prach se v tom světle leskne při každém jejich kroku.
Za obchodem Ollivandera zahne Harry do postranní uličky.

„Kam to jdeš, Pottere?“

„Můj instinkt mi říká, že tady něco je,“ ušklíbne se Harry. Vede Draca úzkou cestou podél přetékajícího smrdutého kontejneru k jednomu ze starých polorozbořených domů. Vystoupají po schodech do prvního patra a Harry odemkne zámek.

Je to stará zatuchlá kuchyně s vytrhnutým vodovodem, na zem odkapává voda. Projdou přes kuchyň a zastaví se u zdi. Draco protočí oči v sloup. „Někdo ukradl většinu květinových tapet. Tohle je teprve skutečný úpadek společnosti.“

Harry poklepe hůlkou na zeď a v ní se objeví stará mosazná klika. Za ní se nachází docela malá spíž, oba se do ní natěsnají jen tak tak. Draco použije Lumos a posvítí na zaprášené regály. Překvapeně hvízdne. „Páni, Pottere, tvůj instinkt ti řekl, že jsou tady sladkosti?“

A pak se rozesměje, vděčně a nahlas, ten zvuk je všeobjímající, Harryho pohltí.

**

Tam a zpátky se přemístí jen dvakrát, pak už by to mohlo být nebezpečné. Místo kolem ohniště v Zapovězeném lese je teď zaskládané nejrůznějšími věcmi. Staré keksy, pytel polohrubé mouky, sklenka medu, broušená lahev skřítkovského vína, ostružinový džem a konzervy s červenou řepou.

Vypadá to trochu jako střípek přeneseného domova.

Harry použije svoji hůlku k tomu, aby zkontroloval ochranná kouzla, a když se vrátí, najde Draca ležet poblíž rozdělaného ohně, s rukama založenýma za hlavou.

„Rád bych věděl, cos tomu muži slíbil, Pottere.“

Harry se posadí vedle něj, přitáhne si sáček keksů a začne si je namáčet do marmelády. „Záleží na tom?“

Draco se nadzvedne na loktech, povytáhne světlé obočí. „Jasně, že na tom kurva záleží,“ řekne podrážděně. „Máme před sebou důležitý úkol, nemůžeme selhat, nemůžeme rozdávat hloupé sliby na potkání…“

„Tak co jsem měl udělat, Malfoyi?“ skočí mu Harry do řeči. „Vyměnit tě za hůlku a vzít Malfoy Manor útokem? Oba nemáme sebemenší tušení, jak celou situaci vyřešit.“

Draco se zamračí. „Myslel jsem, že je to jasné.“

„Jasné?“ zopakuje Harry s plnou pusou. „Takže tady budeme nějakou dobu přežívat jako poustevníci, a pak, pokud nás do té doby nedopadne, najdeme Voldemorta a vyzveme ho na souboj?“

„Co je na tom směšného?“

Harry klidně dožvýká a polkne. Promluví až po chvíli. „Slíbil jsem tomu muži, že nechám pro jeho dceru vytesat sochu, pokud přežiju. Že navštívím její hrob a uctím její památku. A slíbil jsem to rád.“

Oba mlčí a poslouchají lupání větví. Mezi kmeny stromů se pomalu šíří tma, padá na krajinu jako velká deka.

Draco se posadí a přitáhne si kolena k bradě. „Vím, že ji zabil. Můj otec. Ten večer se vrátil domů nepříčetný. Matka si myslela, že ho něco rozzlobilo, ale já jsem poznal, že trpí za svoje slabošství. Nebylo jí ani dvanáct. Nedokázal jsem říct otci, že to vím, nedokázal jsem mu rozmlátit obličej, pošpinit ho. Schoval jsem se do koupelny a začaroval jsem dveře, aby nikdo v domě neslyšel, jak zvracím.“ Jeho vlasy připomínají ve světle ohně tekuté stříbro a šedé oči září, odráží v sobě jiskry a plameny jako noční obloha. „Pottere, přísahám, zemřu pro tebe.“

Harry ho spatří poprvé, alespoň tak mu to připadá, vidí linii obličeje, výraznou bradu a bledou tvář. Podivné bledé rty, jen trochu růžolící, ten vnitřní boj, který Draco svádí, se vším, čeho se na sobě dopustil.

Vstane a dojde k němu, automaticky, skloní se a zůstane několik centimetrů před jeho obličejem, dívá se mu do očí a málem cítí chlad Dracových tváří. Dotkne se jeho paže, aby se ujistil, že je studená, přejede dlaní v konejšivém gestu nahoru a dolů, zastaví se u krku.

Klíční kosti jsou vystouplé, Draco sedí vzpřímeně a nehýbe se, jenom hruď se zvedá. Nezavře oči ani ve chvíli, kdy se Potterovy rty přitisknou na ty jeho, opatrně a jemně, jako ostružinový džem, jako prach, protože ten jsi a v něj se obrátíš.

Draco pootevře ústa a jeho ruka vystřelí k černým vlasům, pevně je sevře a stáhne Pottera k sobě dolů. Ten poklekne, odtáhne Dracovi kolena od sebe a pak na sebe zase chvíli jenom zírají.

Potter položí ruce na jeho stehna, palci je hladí přes látku. Zapře se o ně, zaryje do nich prsty a vytáhne se k Dracovi, tváří mu odtlačí obličej a olízne mu ucho, zakmitá přes něj jazykem, dostane se přes krk až dolů, olízne klíční kost a rozepne límeček košile, který je cítit jehličím a potem.

Dracova hruď se zvedá a krev mu tepe ve spáncích, je horká, skoro pálí, a pak se vytratí z tváře i z konečků prstů, míří tam dolů.

Draco se sveze k Potterovi na klín, natáhne studené ruce, zabloudí pod tričko a putuje přes lopatky až k lemu kalhot. Pohne boky a přitiskne svůj klín na jeho. Zkřiví tvář vzrušením a taky bolestí.
Potichu zasténá a ten zvuk se dotkne Harryho úplně všude, vsákne se do něj. Potřebuje Draca nějak ukonejšit a vlastnit. Sevře jeho tvář v obou dlaních a znovu ho políbí, naléhavě a vroucně, ochutná jeho sliny, bolest a strach. Roztřeseně rozepne knoflíky košile, stáhne ji z ramen a okamžitě se přitiskne ke kůži před sebou, je trochu slaná, ale teď chutná jako ta nejlepší věc na světě.

Harry zavře oči. V penisu mu tepe horká krev a každá z jeho myšlenek se vydává na průzkum Dracova klína.
Snad příliš surově zatáhne za světlé vlasy, pohladí a přivoní k nim. A mozek v tu chvíli definitivně vypne a otupí. Kdy naposledy si mohl dovolit něco takového, kdy naposledy si mohl dovolit být vším a ničím.

„Co to děláš? Pottere, ty mě očicháváš?“ zeptá se Draco chraptivě a pak mu úplně vynechá hlas.

Zaryje prsty do Harryho zad a sleduje, dychtivý, toužící a živý – není to fér, nemůžu pořád milovat život – jak mu Harry rozepíná kalhoty a stahuje je přes boky, aby z nich mohl osvobodit penis.

Posune se, chytí Draca za hýždě a v podstatě si ho sundá z klína, posadí ho na zem.
Draco neuhne pohledem ani o píď, v obličeji mu hraje světlo a stíny. Dívá se, jak ho Harry bere do ruky, váhavě, palcem rozetře přeejakulát.
Odolá pokušení kousnout se do rtu, místo toho se nakloní a otiskne svoje zuby na Harryho bradu, otře se o něj jazykem.

„Bojíš se, Pottere?“ zeptá se potichu a zní to toužebně i pobaveně.

„Ani ve snu.“

Potter se skloní a olízne ho. Je to zvláštní, těžko definovatelná chuť, neví, k čemu by ji přirovnal. Chutná to hřejivě a slaně, a na jazyku trochu štiplavě.

Harry si vybere, že je to dobré, nakonec, nemá co ztratit a chce zaměstnat myšlenky, ruce, nechat se zaplnit, ještě jednou v životě. Tebou.

Vezme ho do úst tak hluboko, dokud se nedostaví dávivý reflex. Změní trochu úhel, opatrně, aby se ho nedotkly jeho stoličky. Potom ho začne pomalu sát a Draco zakňourá, ozvěnu jeho hlasu pohltí okolní stromy. Teprve teď konečně zavře oči a prsty zaplete Potterovi do vlasů. Vyrazí proti němu boky. Šukám pusu Harryho Pottera. Nejspíš by se zasmál, kdyby to nebylo tak zatraceně dobré. Potter si pomáhá jazykem a nepřestává sát, jako kdyby ho chtěl celého pohltit a pozřít.

Draco cítí, jak mu těžknou varlata a chce odtáhnout Potterovu hlavu, chce něco říct, ale místo toho se na sebe znovu podívají, Potter skloněný a na kolenou, je tak zatraceně sexy. Pohledem řekne, že nepřestane a Draco spokojeně zamručí.

Zatlačí Potterovi hlavu níž, v penisu mu cuká, a Draco zaklání hlavu, když se udělá. Objeví se téměř maniakální chuť žít, rozbíjet, popadnout Harryho, přetočit ho na břicho a zaplnit ho jinak, ještě jednou, dostat se do něj… A pak úleva, doznívající orgasmus ho podivně unaví a uchlácholí.

Potter se odtáhne, z úst mu tečou sliny a sperma, snaží se to olíznou a Draco mu obojí setře hřbetem ruky. Ví, že nikdy nezapomene na tu tvář a černé vlasy a rty.
Přitáhne si ho k sobě a pak ho políbí. Když z jeho rtů ochutná sám sebe, ucítí, jak se ho znovu zmocňuje vzrušení a všechno to horké a teplé, kvůli čemu buší srdce, se žene tam dolů.

Ale u srdce přece něco zůstane.
Bodavý a neuchopitelný cit. Draco ho dokáže definovat. Jednou rukou rozepne Potterovy kalhoty a vezme do ruky jeho penis. Draco ten cit dokáže definovat úplně přesně.

Jsem v hajzlu, napadne ho. Pevně Harryho stiskne.

**

Vzbudí ho nespokojené houkání masožravé sovy, která mu zobákem šťouchá do palce u nohy. Ohniště je vyhaslé, několik uhlíků slabě doutná. Ve vzduchu je cítit jehličí, vlhká hlína a vlasy Draca Malfoye, které šimrají Harryho u nosu. Ten zadrží dech, aby nekýchnul, a pokusí se odehnat sovu, která pobouřeně zamává křídly, klovne ho do nehtu a na svojí cestě do hlubin lesa ukradne jeden ze zapomenutých keksů.

Harry natočí hlavu a podívá se na postavu, která se choulí podél jeho vlastního těla. Pohladí Dracovy studené paže a dlaní spočine na jeho hrudi, poslouchá krev, která v pravidelném buch buch ochraňuje život.
Vzpomene si na šestý ročník, když mu Draco stoupl do obličeje a nechal ho v prázdném kupé. Možná, že kdyby ho tenkrát nikdo nenašel, odjel by ukrytý pod neviditelným pláštěm do nějaké exotické země. Ta představa ho pobaví. Nahmatá Dracovu ruku, proplete jejich prsty. Představí si, jak mu předává všechno dobré, každou vznosnou a krásnou myšlenku. Úplně všechno, nic si nenechá.

Draco se pohne, zamžourá na Harryho, málem líně, takhle zblízka to vypadá, že mají jeho řasy stejnou barvu jako oči.

„Nic nemusíme,“ řekne Harry potichu. „Zůstaneme tady, daleko od všeho. Budeme jíst ryby a houby.“

Draco se pomalu usměje. „Nedaleko umírají lidé a ty je klidně vyměníš za mě, Pottere. Každou kapku jejich krve. Jsem polichocený.“

Harry ho polapí v pohledu. Jeho výraz je všeříkající, čitelný tak, až se Dracovi sevře srdce.

„Pottere,“ začne opatrně.

„Dva dny,“ řekne Harry nekompromisně.

A Draco neodporuje. Koneckonců, čekal, že Harry bude požadovat víc. Nejlíp celou věčnost.

Vstane jako první, dopne si bílou košili až ke krku a hůlkou zapálí zbytek zvlhlého dřeva. Dívá se, jak se jedna z pavučin kroutí a rozpíjí pod tím žárem, než zmizí úplně. Možná, že podobně funguje život.

Draco neměl nikdy dost času na přemýšlení o lidské duši. To slovo se doma nijak zvlášť nenosilo, duše byla znakem něčeho laskavého, snad přílišné slabosti.
Teď, když sedí se zkříženýma nohama u ohně a do zad se mu propaluje Potterův pohled, má chuť a snad i potřebu se duší zabývat. Jaká asi je? Ukrývá se na jednom místě v těle, anebo ho prostupuje celého, od temena hlavy až ke konečkům prstů? Má nějakou barvu?
V sedmnáctém století existovala poblíž Walesu skupina Čarodějek Nového Hnutí, která podle starých bradavických záznamů přijímala další členy na základě barvy očí a aury. Časem, aby si zajistily obživu, vyprávěly lidem o lásce a o budoucnosti na tržištích za peníze.

Kolik se asi platilo za odpověď: Kdy pro mě přijde smrt?

Draco se otočí na Harryho, pohledem pohladí jeho tvář. Najednou je rozhodnutý. Nezáleží na tom, co ho čeká po smrti, a něco na něj určitě čeká, rovnováha musí zůstat zachována. Možná, že doopravdy záleží pouze na tom, co čeká Pottera během života. Všechno má takový smysl, jaký mu přisoudíme.
Draco přisoudí Potterovi všechno.

„Už zase na mě tak koukáš,“ řekne Harry.

Draco sebou trhne. Ano, Potter je rozhodně jeden z nejmocnějších čarodějů. Uměl by prohlédnout auru ostatních?

„Mám nějakou barvu?“ zeptá se ho tiše.

„Jsi hrozně bledý.“

Když slunce prosvítá skrze větve stromů nejvíc, tehdy se Draco sebere pod záminkou, že chce být nějakou dobu sám. Neomylně zamíří do hlubin lesa, ví instinktivně, kde hledat. Přečetl o tom spoustu knih, slyšel toho spoustu od Severuse. Ani Grangerová by nepoznala, nepochopila…

Je zvláštní, že když už Draco neví kudy kam, vzpomene si na Grangerovou. Kdyby žila, pravděpodobně by se z nich i přes to všechno stali spojenci. Pravděpodobně by tady teď bloudila s ním a plácala ta svoje špinavá moudra, ale pomáhala by.

Chápala by, že Potter musí přežít.

Draco najde houby pod skálou, jsou obrovské a masité, z načervenalých klobouků jim kape podivná šťáva, která otupuje mysl. Vybere si dvě, o nichž soudí, že jsou v letech svého nejlepšího rozkladu, změnší je a opatrně si je nacpe do kapsy. Všechna tahle opatření jsou jen pro jistotu, upřímně pochybuje, že by Potter dokázal poznat, co je to za houby.

Gatraka Slunečná neroste v mudlovských lesích. A pak, je dost jedovatá, než aby ji někdo doopravdy hledal.

Trvá další dvě hodiny, než se Draco vrátí zpátky k ohni, náruč plnou nejrůznějších hub. Najde tam Pottera kuchajícího Casablanku. Dělá to tak nešikovně, že by ho Draco nejradši nahlásil na Ministerstvu kouzelnického prostředí, kdyby k němu nechoval romantické city.

Dívá se, jak Harry vytahuje rybí vnitřnosti a zahrazuje je mezi stromy, kde se o ně perou masožravé sovy. Ano, city. Kvůli tomu zbrojíme.

Draco si sundá botu a přemění ji na kotlík. Hůlkou nakrájí houby a hodí je dovnitř. Chce říct Potterovi něco kousavého, ale když potom vhodí do kotlíku i Gatraku Slunečnou, přejde ho to.

Není těžké zařídit, aby Potter ochutnal jako první, jídlo mu nějakým způsobem imponuje už od prvního ročníku v Bradavicích. Dá si do úst dvě pořádné lžíce a pak se složí vedle ohniště.

Draco musí reagovat rychle.

Nejdřív znovu nahodit Potterovo srdce. To je jedna z nepříjemností téhle otravy. Přetočit Pottera na bok do stabilizované polohy. Rozříznout Potterovu i svoji kůži. A nechat krev, aby se smísila. Kouzelná formule je jednoduchá, ale Dracovi se trochu třese ruka.

Obraz Grangerové v jeho hlavě se zaškaredí. Jí by se ruka netřásla vůbec.

**

Dva dny, které mají k dispozici, které si vědomě určili, utečou příliš rychle, snad i kvůli tomu, že spí Harry po Dracově malém nevinném zákroku zhruba deset hodin, a když přijde k sobě, nějakou dobu trvá přesvědčit ho o tom, že byl nakažen malým kontaminovaným chroustem, který omylem vlezl do smaženice.

„Chci ještě jeden den k dobru,“ řekne Potter.

Dracovi se vybaví, jak ležel na stole Malfoy Manor jako ten nejpodřadnější vepř a z úst mu vytékala jablečná šťáva. Zaboří si ruce do vlasů a přivolá k sobě na pomoc tmu, protože tohle by jinak nezvládl, slevil by ze všeho, ať si zbytek světa klidně chcípne, hlavně že jsme spolu.
Tma ho obejme, tak známá a přívětivá, tak dlouho ses beze mě obešel, Draco?

„Nemůžeme to oddalovat.“

„Já už nikoho nemám.“

Draco si smete prach ze svojí košile. „Já už taky ne,“ řekne potichu.

Je zvláštní, jak se Potter změnil. S každým dalším mrtvým tělem, které pohřbil, s hlínou, která mu utkvěla za nehty, jako kdyby pomalu mizela i jeho vůle.

V Dracovi se něco vzedme, nutnost, dojde k Harrymu a zůstane stát před ním s rukou napřaženou. Hruď se mu trhaně zvedá. „Tam venku umírají lidé. Smrtijedi je zabíjejí jen pro zábavu, berou jejich děti, jejich jídlo, jejich vůli žít. Jednou nějaká šílená bába předpověděla, že to budeš ty, Pottere, kdo stane před Pánem zla a porazí ho, a já jsem tady od toho, abych ti pomohl. Nenuť ty lidi čekat, než se něco stane. Nenuť mě rozbít ti nos.“

„Malfoyi, já tě… Tedy… Nějak jsem si to zamiloval, trávit s tebou čas, vidět tě jinak. Je hrozné, že se to stalo díky hrozným věcem, my dva, ale…“

Draco si sedne na jeden z oblých kamenů a ze šišky, která se povaluje poblíž, vyčaruje deku. Ve tváři je křídově bílý. Přehodí si deku přes záda. Udělal jsem něco hrozného, napadne ho, když si Potter sedne vedle něj a přivine ho k sobě. Něco strašného a krutého.

„K bráně nás přemístím za svítání.“

Prásk je hlasité. Zní Harrymu v uších ještě dlouho potom. Žádá Draca, aby zůstal stát za ním, ale ten odmítá. Automaticky zaujme místo po jeho boku. Prošoupané boty mají okamžitě plné vody, přes noc pršelo.

Slunce se dere zpoza korun stromů a jeden paprsek dopadne i na fontánu, dotkne se mršiny kdysi krásného páva, která se teď vpíjí do země.

Malfoy Manor vypadá opuštěně.

Brány se dotknou společně, musí se chytit za ruce a Draco si dá pozor, aby se přitom na Harryho nepodíval, má pocit, že je jeho výraz natolik všeříkající, že by to Harry neunesl a pravděpodobně by je oba přenesl někam daleko.

Draco ho ráno našel stát na kraji Zapovězeného lesa a poznal, že nespal. Černé vlasy měl rozcuchané ještě víc než obvykle, plné jehličí, a v očích bolest. Díval se směrem k bradavickému hradu, dosud ukrytém ve tmě. Věž, v níž dřív byla nebelvírská kolej, během války nevydržela, štít, který ji měl chránit, nevydržel. Nikdo ji nepostavil znovu, jenom odklidili trosky.

I teď si vzpomene na Bradavice, zatímco kráčí s Dracem, bok po boku, k Malfoy Manor.

Sedávali u krbu, on, Ron a Hermiona, smáli se a hráli Řachavého Petra. Mluvili o zmijozelských, zrovna se chystal dlouho očekávaný zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Nebelvírští na chodbách ochraňovali Harryho, neustále měl po boku alespoň jednoho lva, který měl sloužit jako štít.

A Malfoy si ho dobíral, pořád, na každém kroku.

Jednou se potkali málem o půlnoci na místě, kde se měl konat jejich první půlnoční souboj, na který Malfoy tenkrát nedorazil.

Zůstali stát proti sobě a ani jeden z nich se nebál. Harry si všiml, že není Malfoy z jejich setkání kdovíjak nadšený, což bylo divné, protože by kdykoli jindy dychtivě využil příležitosti a provokoval by, plný posměchu. Měl černý rolák a nepřítomný pohled. Hůlka mu do ruky vklouzla automaticky, a když ji namířil na Pottera, vypadalo to, že se ve skutečnosti dívá na někoho jiného.

Harry odolal bláznivému nutkání ohlédnout se. Bylo by legrační, kdyby ho Malfoy dostal na tak laciný trik, a taky dost potupné.

„Co teď? Zabiješ mě?“

„Zabiju…“ zopakoval Draco přemítavě, jako kdyby zvažoval skutečný význam toho slova. Potom zavřel oči, mohlo to trvat několik vteřin, anebo dokonce minut, a Harry se celou tu dobu nehnul z místa.

Malfoy chraptivě vydechl a jeden z jeho světlých vlasů se mu svezl do očí. „Zabiju…“ A potom docela klidně: „Nebuď blázen, Pottere.“

Jeho hůlka zmizela v širokém rukávu hábitu a Malfoy se otočil na patě a prostě odešel.

Harry dlouho zíral do tmy jeho směrem, hůlku pořád nesmyslně namířenou na prázdné místo a snažil se přijít na to, co to k čertu znamenalo.

Teď kráčí bok po boku, Draco je o několik centimetrů vyšší a Harry se trochu hrbí, chybí mu lehká elegantní chůze a kalhoty má zablácené.

Je dobře, že budeš žít, napadne Draca. A já bych si přál zemřít s tvojí chutí na jazyku, nevědět nic víc. Bojím se umírat pomalu a taky zemřít příliš rychle.
Podrží svoji hůlku v druhé ruce a jemně stiskne Potterův zadek. Harry se na něj podívá s povytaženým obočím.

Nedaleko bouchnou domovní dveře. 

Lucius přijde jako první. Má na sobě dlouhý černý hábit a vlasy na spáncích mu šediví. Trochu pokulhává a prsty ztuhle svírají hůlku. Draco z jeho očí vyčte, že Narcissa stále žije, a zaplaví ho vlna úlevy, vystřídaná náhlým strachem. Pokud žije, znamená to, že ji uvidím zemřít.

Harry Draca nekompromisně zaštítí vlastním tělem a Malfoy k jeho úlevě nijak neprotestuje. Clipeum, pomyslí si, a kolem nich se rozzáří zlatý štít.

Lucius se však o nic nepokusí. Místo toho se z jeho úst ozve podivný skřek, a pak, teprve napotřetí, se mu podaří rozechvěle, leč souvisle vyslovit: „Už na vás čekáme, Draco.“ Pokyne rukou směrem ke vchodu a v tom gestu je hluboké odevzdání.

Harry se podívá na Draca, hledá v jeho bledé tváři odpověď a bůhví proč si vzpomene na chuť jeho spermatu, což ho uklidní. Malfoy sotva znatelně kývne hlavou a spolu s Harrym projde kolem svého otce.

Lucius se za nimi vydá až po chvíli. Několik minut nehnutě zírá na nachové nebe a z jeho výrazu se nedá nic vyčíst.

Chodba je tmavá, skrze zabedněná okna dovnitř nevstupuje žádné slunce. Podél zdí visí staré obrazy Dracových předků a pár starých petrolejek. Tma Draca přivítá s nadšením malého kotěte, vstřícná, lísavá a sytá.
Zůstaneme spolu navždycky? Ano, dnes to bude navždycky.

„Nikdy jsem nedostal víc než od tebe, Draco,“ zašeptá Harry a ozvěna mu odtrhne slova, přenáší je ze zdi na zeď jako pingpongový míček. Nikdy. Nikdy.

Dveře do jídelny se otevřou se skřípotem, který bodá do uší. Harry odmítá být galantní a vejde jako první.
U kulatého stolu sedí Narcissa Malfoyová, šedivé vlasy zčesané dozadu a Dracovo srdce zadrhne, když o ni zavadí očima. Narcissa působí nepřítomně, žádná z jejích myšlenek se ho nedotkne, tolik ji mučili, a za ní stojí Bellatrix a splétá Cissiny vlasy do copů. Kdysi to dělávala, když byly obě malé, Cissa o tom Dracovi vyprávěla. Bellatrix nebyla vždycky zlá. Česala ji dlouhé hodiny a vyprávěla příběh o Třech bratřích. Obzvlášť nadšená bývala z pasáže, kde si pro posledního z bratrů přišla smrt.

Severus Snape postává u krbu ve svém dlouhém černém hábitu jako netopýr. Ruce má založené na hrudi a rukávy ohořelé. Černým pohledem přejede Draca od hlavy až k patě a potom se podívá na Pottera. Na tváři má hluboký krvavý šrám, ale v jeho očích je život. O tolik víc života, než zbylo Dracovým rodičům.

A o kus dál postává samotný Pán zla, bledý docela jiným způsobem než bývá Draco, a ve svém zjevu nelidský. Při pravé ruce stojí Avery a při levé Yaxley jako jeho tělesná stráž. Avery se tváří chladně a lhostejně a na Yaxleyho nedávno kdosi použil Crucio, Draco to pozná z držení těla, a možná, že to pozná i Harry, protože se pokusí ještě víc zakrýt Malfoyovu přítomnost.

Lucius se zavrzáním zabouchne dveře a šouravým krokem dojde k Bellatrix, vodnatý pohled upřený na syna.

Draco pohne hlavou, protože má pocit, že ho límeček košile nepříjemně škrtí a tlačí.

Možná, že jsme měli vážně zůstat v Zapovězeném lese. Nakrást další keksy a marmeládu, když se setmí, ochutnávat jeden druhého, olizovat si přirození a zadky jako ztracení psi a jen tak přežívat.

Draco zabloudí pohledem k Potterovi a všimne si, že se černovlasý tentokrát ani trochu nehrbí, stojí vzpřímeně a možná ho dokonce trochu převyšuje. Malfoye zaplaví vlna bázlivé lásky. Odolá pokušení, aby vycenil zuby v přihlouplém úsměvu. Tma se mu otře o temeno hlavy.

Voldemort si teatrálně povzdychne a vykouzlí zklamaný výraz, nakolik mu to jeho obličejová maska dovolí. „Chlapci, chlapci. Upřímně si nejsem jistý, zda se mi podaří najít pro vás vhodná místa u stolu. Zdá se, že se tu dnes večer sešla celá řada nečekaných hostů…“ Nechá svá slova doznít do ztracena a rukou nepatrně pokyne Averymu. Ten přikývne a odšourá se ke dveřím, které, jak Draco ví, vedou do zadní jídelny.

Avery třikrát poklepe na dveře a ty se otevřou. Dovnitř vejdou dva další Smrtijedi a mezi nimi – Harry se nadechne, ale k ničemu to není, má pocit, jako kdyby polykal studený vzduch – mezi nimi je špinavá a pomlácená Ginny Weasleyová. Ze rtů jí na zem kape krev, a jak ji Smrtijedi táhnou, zůstává za ní na podlaze rudá šmouha.

Ginny působí dezorientovaně, ale její oči na jeden nepatrný okamžik spočinou na Harrym, a to stačí, aby se cítil špatně a mizerně za všechno, co neudělal za ty dva dny navíc, které požadoval po Dracovi, dny, kdy ochutnával jeho kůži. V těch dnech musela Ginny zažívat peklo.

Draco znejistí a ruka, ve které drží hůlku, se zachvěje.

Smrtijedi posadí Ginny do čela stolu a zůstanou stát poblíž. Ginny se sveze hlava mírně ke straně a na okamžik to vypadá, že sebou praští na stůl, ale nějakým záhadným způsobem se jí podaří vyrovnat balanc. Zastrčí si pramínek zrzavých vlasů za ucho, dovolí si poslední marnivé gesto.

Voldemort mlaskne. „Ten druhý?“

„Nepřežil,“ zamumlá jeden ze Smrtijedů potichu. Harrymu se sevře hrdlo a snaží se nemyslet na to, kdo je ten druhý. Je to pryč. Starý svět končí.

„Chci se s tebou utkat,“ řekne Voldemortovi pevně. Ten na něj zírá, oči přivřené, a potom se rozchechtá, chladně, Draco ten smích zná, ale stejně mu činí problém nedovolit, aby se mu jako ostří dostal do srdce.

„Harry, chlapče drahý,“ napodobí Voldemort ve svém oslovení Brumbála. „Tahle hra se bude hrát podle mých vlastních pravidel. Přece jenom, chlapci, jste v mém domě.“ Otočí se k Lucusovi, který na jeho slova nijak nereaguje. „Nevadí, že tento skromný příbytek nazývám svým vlastním?“

„Vůbec ne, pane.“ Luciusova záda se ještě víc prohnou pod tou tíhou.

„Harry, tak tedy, pravidla jsou celkem jednoduchá. Máš výsadní právo rozhodnout, kdo bude žít. Jestli tady tvůj tchán, Lucius, anebo jeho drahá žena Narcissa. Chápu, je to těžké a oni pravděpodobně dosud netuší, jaké city chováš k jejich synovi, ale doufám, že chápeš princip her.“

„Nebudu rozhodovat o životech druhých,“ procedí Harry skrze zuby a cítí, jak se Draco po jeho boku chvěje.

„Ach Harry, právě jsi to udělal!“

Ruka Bellatrix vystřelí, něco se v ní zaleskne, a Narcissa Malfoyová vytřeští oči a pokusí se zakrýt si podřezané hrdlo rukama. Krev se valí skrze prsty, stéká jí po krku.

Dracův žaludek udělá kotrmelec a něco v něm v tu chvíli zemře. Matko. Udělá dva kroky dopředu a pak zavrávorá, silou vůle se pokusí zastavit a zůstat u Harryho. Nesmí dovolit, aby je sentiment rozdělil. Ale matko… Tváře má křídově bílé a dýchá přerývavě.

Lucius nehne ani brvou, pouze odvrátí zrak, ale Severusovou tváří se mihne stín. Harry si je téměř jistý. Sleduje tmavé oči a orlí nos, aby se nemusel dívat, jak Narcissa chraptí, a automaticky vyhledá Dracovu ruku a pevně ji sevře.

Voldemort se zatváří nadšeně. „Dobrá, jak vidím, oba chcete pokračovat. Takže, Harry – a teď se zkus doopravdy soustředit, to tvoje váhání mě trochu znervózňuje – přežije tady Draco, člověk, který tě celé roky nenáviděl, anebo tady nebohá slečna Weasleyová, která si během posledních dní vytrpěla…“

„Draco,“ skočí mu Harry do řeči. Podívá se na Ginny, cítí, že by měl. Ta se slabě usměje, zuby má od krve, a lebkou jí zezadu projede dýka právě ve chvíli, kdy Harry zaútočí na Voldemorta.

Použije Crucio a Draca napadne, že je to dobrá volba. V Potterovi burcuje vztek a chce někam směrovat, ničit a pohltit. Kletba je tak silná, že srazí Voldemorta na jedno koleno a setře mu úsměv z tváře.

Draco periferně vnímá okolní dění, zatímco uhýbá před kletbou Yexleyho a Bellatrix zároveň. Srazí se ve vzduchu a jiskry, které z nich vyletí, popálí bílý ubrus.

Severus se konečně odlepí od stěny, málem líně, a vybere si strany. Draco si musí jednou rukou protřít oko, pár řas vzalo za své kvůli jiskrám, ale přísahal by, že byl právě svědkem toho, jak Severus oběsil Averyho na jeho vlastních tkaničkách od bot. Voldemort to nejspíš postřehne také, neboť zařve a pošle Snapeovým směrem zložár.

Severusovi chytne hábit a oheň se šíří přes Ginnyino tělo až k Dracově matce.

Bella po něm vypálí další kletbu a Harry se sveze po hromadě střepů a sešle svoji první Avadu, na kterou reaguje Voldemort stejně, dvě sytá zelená světla se srazí, tak hutná, a jedno se snaží pozřít druhé. Těžko rozeznat, kdo vítězí. Harrymu kletba dalšího ze Smrtijedů pročísne vlasy, ale Severus ho toho břímě zbaví.

Draco teď bojuje se svojí tetou a Snape se snaží zlikvidovat Yaxleyho, zatímco na chodbě před jídelnou duní další kroky, páry těžkých bot, které patří mužům v černých hábitech. Draco je zná všechny do jednoho, mohl by vyjmenovat jejich jména i funkci, ale na tom teď nezáleží. Všichni jsou zrádci a přišli zabít Harryho Pottera.

Svět se zastaví, tma přijde a obejme ho, Draco, drahý. Vede jeho ruku přesně a s jistotou, pramínky zpocených světlých vlasů mu spadají do obličeje. Smrtijedi umírají, padají na podlahu a znovu se tříští o střepy a vytrhané parkety, zatímco Harry tancuje svůj smrtící tanec s Voldemortem, zelená z jejich hůlek tolik splývá, že není jasné, komu se blíží víc.

A pak Lucius Malfoy sáhne do svého hábitu, vytáhne hůlku a pošle na Harryho přesně mířenou kletbu. Která chlapcem proletí a nic se nestane.

V Harrym se hne žluč, stoupá jícnem až do úst, protože ví jistě, že se právě něco stalo. Dracův bolestný výkřik ho v tom utvrdí.

Draco leží na zemi poblíž Harryho nohou, uvězněný v ratolišti krve, která vytéká z místa, kde se mu rozštěpila paže. Nemůže pohnout prsty, ale ani to nezkouší, je popelavý a pak už to nevydrží a vyzvrací se na zem. To, co dřív bývalo rukou, teď bezvládně visí podél jeho pasu. Harryho pohled se zamlží, byla pro mě, ta kletba byla pro mě.

Lucius se tváří zhrozeně, znechucený z toho, co právě provedl, a když na něj Severus použije Mdloby na tebe, přivítá to málem jako vysvobození.

„Draco,“ řekne Harry potichu. Po tvářích mu stéká pot a ruka, ve které svírá hůlku, se třese. Miluju, napadne ho, a už si nedomyslí zbytek, utopí se v šedých očích a pak ho tlaková vlna odhodí proti zdi, když ho Voldemortova Avada zasáhne do hrudi.

Zdá se mu sen, je to taková bláznivá věc, skoro se usměje. Stojí spolu v řece, voda jim sahá nad kolena a hladina je tmavá, téměř černá. Draco se na něj dívá, a pak z ničeho nic sáhne do vody a vytáhne holubici. Ta se oklepe a vyletí mezi koruny stromů.
Harry je nadšený, chce vidět něco dalšího, ale hladina vody dál stoupá a žádné kouzlo z Dracovi strany nepřichází. A pak si Draco chytí zakrvácenou ruku a sesune se pod hladinu.

Harry po něm chmátne, ale mine, mine, protože je to o tolik těžší, než když chytáte zlatonku. Chce mu říct, že ho má rád, ale ústa se mu plní vodou, a pak se rozkašle.

Sklání se nad ním Severus Snape se svým hákovitým nosem, jeho vlasy ho málem šimrají na obličeji, což by bylo za všech jiných okolností značně nemístné.

Harry dál kašle a snaží se zbavit prachu, kterého má plná ústa. A zatváří se zmateně, protože žije. Vytrhne se Snapeovi a po kolenou doleze k tělu světlovlasého chlapce.

Draco leží na studené podlaze, tiskne na ni svoji tvář a oči má zeširoka otevřené, jako kdyby byl živý. Jenomže není, a Harrym projede ukrutná bolest. Zařve jako zvíře a pevně Draca sevře v náruči. Silou vůle se snaží donutit ho, aby se nadechl.

Draco Malfoy, chlapec z lepší rodiny, který mu tenkrát nabídl přátelství, Draco, který ho vyzval na souboj a urážel Hermionu na každém kroku, Draco s drahým koštětem a nezaměnitelným výrazem plným opovržení, Draco bledý a roztřesený, mizející v chodbách na Pobertově plánku, Draco na koštěti, když ho Harry zachránil před zložárem, tisknoucí se k Potterově tělu, tak blízko a jenom na chvíli.

Harrymu buší krev ve spáncích, zelené oči potemnělé hrůzou. „Proč?!“ zařve na Snapea a nejdřív mu zcela selže hlas. „Proč?!“

Snape hovoří tiše a pravděpodobně se za ta léta nedokázal úplně zbavit učitelského tónu. „Draco si vybral svoji smrt a to je požehnání.“

Harry zakleje a namíří svoji hůlku na Snapea. Ten povytáhne nad tím zoufalým gestem obočí. „Právě jsme společnými silami zbavili svět Pána zla, pane Pottere. Nepokoušejte moji trpělivost. Draco si zvolil sám. Prokažte mu respekt.“

Slovo respekt hořkne Harrymu v ústech. Vrhne pohled k Voldemortově nehybnému tělu. „Nic jsem nedokázal,“ řekne potichu. „To já jsem měl zemřít.“

Snape má zjevně tolik taktu, aby s ním v tichosti souhlasil.

Harry k sobě Draca přivine ještě pevněji. „Měl jsem zemřít já,“ zopakuje.

Snape prochází kolem, kontroluje mrtvé. Mrtví by měli spát. Je potřeba ujistit se, že nejsou na půl cesty mezi životem a smrtí.

Bellatrix, která má rozbitou hlavu, zkontroluje na dálku, neskloní se k ní a nedokáže se při pohledu na ni ubránit nepříjemnému nechutenství. „Draco Malfoy byl zvláštní dítě, pane Pottere. Znám ho prakticky od jeho narození. Většinou se snažil zaujmout svého otce, vyhovět požadavkům. A později se snažil skrýt. Nebýt nikomu na očích.
Na spoustu věcí se vyptával a v poslední době jeho zvědavost ještě rostla. Víte, co ho zajímalo nejvíc? Jak si s někým vyměnit místo. To je směšné, tvrdil jsem mu. Máš dobré postavení, není potřeba nic měnit. Vypadal překvapeně. Co kdyby chtěl někdo uzavřít dohodu se smrtí? To ho zajímalo. Draco Malfoy bloudil v tmách a snažil se najít způsob, jak si s vámi vyměnit místo, pane Pottere.
Věděl jste, že Zapovězený les přejal tento název za svůj oficiální teprve v roce 1879? Dřív to byl Slunečný les. Nechutně poetické, pokud vás zajímá můj názor. Ten název je však ve vašem, ano, ve vašem příběhu, pane Pottere, doopravdy důležitý. Ve Slunečném lese rostla zvláštní houba, Gatraka Slunečná. Velmi jedovatá, způsobující okamžitou zástavu srdce. Nicméně tato houba ve Třetí válce kouzelníků a skřetů – o tom jste se učil, nezírejte – dopomohla čarodějům v vítězství.“
Snape se odmlčí, dojde ke stolu a uhladí Narcisse Malfoyové vlasy v ochranitelském gestu. Sevřená pěst mu pomůže skrýt bolest. Vydá se dál, k Pánovi zla, a dobu na něj hledí, jako kdyby přemýšlel o něčem vážném.

Voldemort je mrtvý, uvědomí si Harry, doopravdy, naplno. To uvědomění ho ochromí. „Zachránil jste kouzelnický svět,“ řekne Snapeovi potichu.

Severus pomalu zakroutí hlavou a podívá se na Draca: „To on, pane Pottere, on nás zachránil. Nasbíral v lese Gatraku a pravděpodobně vám ji podal v jídle. Rozběhl vaše srdce a smísil vaši krev. Obětoval se, pane Pottere.“

„Smísil naši krev?“

„Vytvořil ze sebe donum. Schránku. Každá bolest, kterou jste dnes cítil, byla díky tomuhle kouzlu podivných jedovatých hub přenesena na Draca. Kdyby se někdo pokusil vypálit vám srdce, pane Pottere, shořelo by to jeho. Takhle to funguje. Zemřel, protože vás zasáhla kletba. Kletba vás zasáhla, protože jste ho miloval.“ Snape sebere ze stolu jablko špinavé od prachu a začne ho čistit o kalhoty.

Harry chytí Draca v podpaží, zvedne ho jako hadrovou panenku a nechá jeho hlavu klesnout na svoje rameno. Vůně Dracových vlasů se mu otře o nos, vůně jeho krku a rtů, Harry opatrně otře bledé tváře rukávem.

Snape dál čistí jablko a nespouští z nich pohled.

Když se na něj Harry podívá, je výraz zelených očí tvrdý, září jako poslední světlo, poslední kletba. To je dobré, napadne Snapea. Tam, kam půjdeš, je tma.

„Co mám udělat?“ zeptá se Harry a hlas se mu netřese ani trochu. Opatrně vyprostí z nezraněné ruky Dracovu hůlku a schová si ji do kapsy.

Nestat se tím, čím byl Pán zla. Nebýt ochotný obětovat cokoli.

Snape cítí, že ho bolí hlava. Měl by začít přemýšlet o svém vlastním životě, ale Harryho pohled ho propaluje skrz naskrz a Snape si uvědomí, že ho musí zachránit. Je oba. Ohrne vrchní ret v kyselém úšklebku.

Možná, že jsou teď s Potterem něco jako jedna rodina.

**

Jordan Black stojí před hrobem své dcery a zírá na monstrózní sochu, kterou tvoří dva draci spleteni do sebe. Pod nimi je vytesaný nápis: Requiem in conticuere. Odpočívej v mlčenlivém kouzlu.

Na náhrobek začnou dopadat první kapky vody a Jordan si přetáhne přes hlavu černou kapuci, nechá ji spadnout do obličeje a zpola tak zakryje chybějící oko. Pokřižuje se a pak se pomalu šourá podél hřbitovní zdi zpátky na Příčnou ulici. Mine tři čaroděje, kteří se, ukryti pod velkým černým deštníkem, jenž jim tancuje nad hlavou, pokouší odklidit z ulice trosky.

Nedaleko zametá čarodějka ve fialovém hábitu. Jedna ze zdí jejího krámku s květinami je stále ještě rozbořená, ale čarodějka toho nedbá a používá svoji hůlku k tomu, aby umyla okna.

Na velké pohyblivé ceduli je Harryho reklamní fotografie. Snímek byl pravděpodobně pořízený už kdysi, když byl mladý Potter ještě v Bradavicích, a teď má posloužit jako – Jordan přimhouří oči – reklama neznámého prodejce, který se pokouší prosadit díky zbrusu novým modelům košťat.

Jordan si odplivne a vydá se ke starým, dosud poničeným schodům, vedoucím do patra obchodu Borgina a Burkese.

Harry stojí u špinavého okna a zdá se, že se dívá ven, sleduje lidi a rozprskávající se déšť, partu malých dětí, které chytají velké dešťové kapky do úst a pokouší se vyčarovat lentilky.

V jeho tváři se nic nepohne, a když se otočí Jordanovým směrem, v očích má jenom chlad.

„Jak se ti líbí socha pro tvoji dceru?“ zeptá se potichu, skoro jako kdyby šeptal.

„Splnil jste svůj slib,“ přitaká Jordan, poněkud nesvůj. Zaváhá a potom se Harrymu lehce ukloní.

„Máš, o co jsem žádal?“

Jordan zabloudí rukou do vnitřní kapsy, a ve špinavých prstech přidrží malý flakónek se světle zelenou tekutinou. „Jestli vás zajímá můj názor…“

„Ne,“ řekne Harry znovu tiše. Natáhne dlaň a flakónek potěžká. Potom si tekutinu prohlédne zblízka.

Jordan se neudrží: „Žádnej z Blacků nikdy Snapeovi nevěřil, jsme jako psi, víme, že je to úskočnej zmetek, cejtíme to…“ Zmlkne, když se na něj Harry upřeně zadívá, ale pak přece znovu otevře ústa a poněkud pokorně dodá: „Jak si můžete být jistý, že vás nechce otrávit, pane?“

„Jistý si nejsem,“ odpoví Harry nadneseně. Dojde k posteli s nebesy, kterou v místnosti vyčaroval před několika dny, a prsty se dotkne bledé tváře. Draco je studený, uložený v neviditelné krustě ledu. Jeho hruď se nezvedá a ruka visí z postele, někdo ji zafáčoval.

Jordan polkne a sleduje celou scénu mlčky.

„Kdyby se mi nepodařilo navrátit mu život, anebo kdybych já sám zemřel, je mým přáním, abys nás nechal pohřbít v Godrikově dole.“ Harry vytáhne z kapsy velký matný klíč a vtiskne ho Jordanovi do dlaně. „Tohle je od mého trezoru. Od toho, co v něm zůstalo.“

Za oknem se ozvou petardy, někdo začne odpalovat rachejtle, tak jako každý den od Voldemortovy smrti.

Jordan si ukousne špinavý nehet a pohlédne na Harryho.

Harry odzátkuje flakónek, napije se a vleze si na postel vedle Draca. „Tenhle svět,“ zašeptá, „už je mi tolik cizí…“
Poslední slovo vydechne, flakónek mu vypadne z ruky a srdce se pomalu zastaví.

**

Tma ho objímá od hlavy až k patě. Vsakuje se do něj a voní jako čerstvá zemina. Vyplňuje jeho žíly a cévy, svírá každou myšlenku v nekonečném proudu času.

Teprve po nějaké době, která se zdá jako celá věčnost, změní její tok směr, obrátí se jako řeka, něco ji vyruší.

Tma natáhne svoje dlouhé ruce a drápky, protáhne se pod alabastrovou kůží obličeje. Draco, zašeptá vzrušeně. Draco, je tady ten černovlasý chlapec. Chce zpátky tvoji duši.