ČARODĚJI KRISTE

Je tu opožděná Vánoční Drarry povídka, věnovaná všem laskavým lidem, milovaným nebelvírským idiotům, a samozřejmě také příslušníkům všech ostatních kolejí se speciálním bonusovým věnováním pro Tyru, která je se mnou během dlouhých nocí, a při ještě delších ránech. 

***

V krbu hořel oheň. Harry si unaveně promnul oči, přitáhl si kolena k sobě a opřel se o ně bradou. Zíral do plamenů a teplo se mu vpíjelo do nohavic a do tlustých weasleyovských ponožek se soby.

I tváře měl zčervenalé. Přemýšlel, ale nijak hluboce. Nechal vjemy, myšlenky a pocity, aby se přes něj převalily jako voda, propluly. Občas se zdálo, že ho napadlo něco zajímavého, ale když se dala taková věc pomalu na ústup, Harry po ní nenatáhl ruku, nepokusil se ji lapit.

Jistě, byl chytač. Ale byl taky unavený šestnáctiletý kluk.

Někde odbila půlnoc a to ho vytrhlo z rozjímání zrovna ve chvíli, kdy zvažoval, jestli zavolat Dobbyho a požádat ho o kakao. Spustil nohy dolů, zahnal zívnutí a postavil se na měkkou rohožku před krbem.

Nebelvírskou společenskou místnost miloval, a během vánočního času ji přímo, inu, zbožňoval. Zbožňoval červenozlaté punčochy rozvěšené podél zdí, obrovské červené baňky, které zpívaly „Vánoce jsou tady“ vždy, když se jich někdo omylem dotknul hlavou, a dokonce měl slabost i pro očarované kouzelnické jmelí, které mluvilo hlasem třináctileté dívky a plivalo oheň pokaždé, když jste odmítli zfackovat nešťastníka, jenž se pod ním octil s vámi.

Byl tam doma, uprostřed kruhové místnosti. Byl šťastný. A jediná věc, která mu dělala starosti – kromě vanilkových rohlíčků, které se snažily vyprovokovat bitku pokaždé, když si někdo namísto nich vybral ohnivé rumbakoule s kandovaným ovocem – tak jediná věc, která ho doslova pálila a drásala, byl samozřejmě Draco Malfoy, který nedával okouzlení Vánocemi nikterak najevo, plížil se po chodbách jako stín a mizel na celé hodiny v Komnatě nejvyšší potřeby.

Harry věděl moc dobře, co tam Draco dělá. Celá ta spojitosti s lordem Voldemortem, budoucí pokus o zabití Albuse Brumbála… Zkrátka, Harry si byl jistý, že Draco v Komnatě nejvyšší potřeby schovává vánoční dárky.

Nebo se tou představou alespoň bavil.

Dokázal zírat celé hodiny na Pobertův plánek (takže věděl o každém obyvateli hradu – kdo se jak často koupe, kdo chodí tajně pro jídlo, a kdo s kým má pletky) a zatímco sledoval tečku se jménem Draca Malfoye, která si to štrádovala chodbou sem tam, ani na chvíli ho nenapadlo, že by mohl díky tomu, co se v poslední době dozvěděl o ostatních, klidně zbohatnout. (Draco by na jeho místě rozjel byznys.)

Problém byl, že Harry o Dracovi nemohl s nikým mluvit. Ron se po fiasku s krysou Peterem, s nímž sdílel po několik let pelech, vyhýbal Pobertovu plánku jak jen to šlo. Právem v něm tento kouzelnický předmět budil nedůvěru. A Hermiona se tvářila tajuplně a nesnesitelně pokaždé, když Harry vytáhl Dracovo jméno. Byl to ten nejotravnější tajuplný úsměv jaký Harry kdy viděl. A tak zůstával sám. Dokonce i při návštěvách Brumbála pociťoval silnou frustraci. Brumbál totiž toho roku jmenoval učitelem Obrany proti černé magii Severuse Snapea, a navíc se zdálo, že má bolavou ruku – nesundával z ní totiž rukavici s rolničkami. Bonbóny nabízet ale nepřestával a rozšířil svoji sbírku o citronové koláčky, dort, sušenky, jogurty a pravou domácí stáčenou citronádu.

Harry si nemohl pomoct, ale prostě ho to iritovalo.

Probral se, když hodiny odbíjely jednu hodinu ranní. Překvapilo ho, že pořád ještě stojí na rohožce u krbu. Musel se ztratit v myšlenkách. Zatřepal hlavou a pomalu se odebral do svého pokoje. Ron nahlas chrápal, Seamus a Dean spali poklidně a Neville vrzal zuby.

Harry se s povzdychem rozvalil na postel, založil ruce za hlavou a zíral na černý strop. Vydržel tak tři minuty, než si vzpomněl na Draca Malfoye, natáhl se pro svoji brašnu a z boční kapsy vydoloval Pobertův plánek, začarovaný tak, aby působil jako návod k zabalení dárku.

Dracova tečka se objevila ve zmijozelském pokoji. Nehybná. Draco musel spát a Harry se nad tou představou pousmál. Připadalo mu to málem nepředstavitelné. Nějak mu to nešlo dohromady s hláškou Zlo nikdy nespí.

Po několika minutách plánek složil a strčil ho pod polštář. Zavřel oči a jeho poslední myšlenka byla, že musí být vánoční výzdoba zmijozelské společenské místnosti naprosto příšerná. Uchechtl se a usnul, netuše, co ho další den čeká.

Čekala ho Hermiona. Seděla na lavici ve Velké síni, a když se k ní Harry došoural, vědoucně na něj pohlédla přes knihu Reakce a interakce.

Harry se bez zájmu pustil do mazání másla na svůj toast, ale po chvíli už to prostě nevydržel, protože zatímco si pečivo posypával solí, měl pocit, že si sype sůl i do rány, a tak řekl: „Proč se na mě tak díváš?“

Hermiona dvakrát mrkla. Harry už několikrát přemýšlel o tom, že by s ní… No to. Ale vždycky tuhle možnost zavrhl, protože měl pocit, že by šlo o čistě vzdělávací pragmatický sex.

„Dneska se něco stane, Harry. Máš to v horoskopu. Čekala… Čekala jsem na to dlouho. Je to kniha horoskopů podle Jolandy, Harry. Bylo to ve Volejte čarodějníka. Běžně se na tyhle věci nedívám, ale Parvati donesla malou kabelovku a já vím, že se ti dneska změní život.“

„Ježišikriste,“ spolkl Harry kus toastu a musel ho zapít dýňovým džusem. „Jsi v pořádku?“

„Jsou Vánoce,“ pokrčila Hermiona nezúčastněně rameny a vrátila se zpátky ke své knize, jako kdyby se tím vysvětlilo úplně všechno včetně jejího náhlého zájmu o znamení zvěrokruhu.

Harryho něco napadlo. Nechtěl jednat ukvapeně, a tak počkal vteřinu než vyhrkl: „Hermiono, víš, cojezaznemeníDraMalfoy?“

„Jaké drama, Harry?“

„Malfoy!“ zařval Harry. Vzápětí se ztišil, když se jejich směrem ohlédlo několik poblíž sedících lidí – například Filch, který vysedával o tři patra výš v severní části hradu a četl Denního věštce.

„Jistě. Ale proč tě to zajímá?“

„Jen tak,“ řekl Harry nezaujatě a jal se toho mazat si další toast.

„Je Blíženec,“ usmála se Hermiona vlídně. „Četla jsem, že se takovým lidem nemáš věšet na paty, jestli si je chceš udržet.“

„Cože?!“

„Nic.“ Znovu se začetla do knihy a automaticky přitom ukusovala z borůvkového koláče. Harry vzdal veškerou snahu o další konverzaci. Poslední dobou se v přítomnosti Hermiony cítil příšerně vyčerpaný. Nandal si proto na talíř hromadu jídla, všechno, co mu přišlo pod ruku, a pomalu se šoural ke východu.

Na chodbě hrály koledy z posledního, dosud neautorizovaného alba skupiny Sudičky, kterou někdo načerno stáhl z databáze.

Usadil se co nejdál od očarovaného repráku, na kamennou lavici Karkulenky Podkolenky, položil talíř vedle sebe a začal blaženě ukusovat z makového košíčku. Původně chtěl posnídat vanilkové rohlíčky, ale došel k názoru, že nechce začínat den tak, aby mu někdo sprostě nadával.

Neville si chtěl předevčírem odnést plný talíř rohlíčků k sobě do pokoje a omylem přibalil ještě Hipogryfí hnízdo, takže to pořádně schytal. Po tom fiasku se cukroví vyhýbal, což mu prospělo a jeho tvář už tolik nepřipomínala meloun.

Harry přemýšlel, co ví o Blížencích. Ta myšlenka přišla náhle. Uvědomil si, že nikdy nečetl horoskop. V porovnání se skutečnými věštbami mu to připadalo jako vcelku banální záležitost, ale teď byl najednou zvědavý. Mohl by být Draco definován horoskopem? Harry litoval, že u sebe nemá laptop, jako měl Dudley minulé léto. Nikdo ho totiž nenapadlo si žádný pořídit. Surfování po internetu mu nic neříkalo a tady v Bradavicích by ho nejspíš většina lidí považovala za blázna, kdyby si s sebou přivezl něco, co vysílá signál, navíc bez peří.

Rozpačitě se podrbal na hlavě, setřásl z vlasů zlaté lístečky, které na něj nasypala neviditelná síla, a chystal se rozkousnout poslední košíček napůl, když tu se najednou…

„Nedělej to! Splním ti přání.“

Harry se zarazil. Rozhlédl se po chodbě, ale poblíž zrovna nikdo nebyl.

„Já. Tady. Žmouláš mě.“

Harry rozpačitě položil košíček na lavici. Ještě nikdy se mu nestalo, že by na něj mluvil mák, ale v Bradavicích bylo koneckonců téměř všechno nějakým způsobem zvláštní a ojedinělé. Najednou se cítil poněkud provinile, když si uvědomil, kolik máku toho dne už snědl. Přejel si jazykem zuby, aby se ujistil, že v nich žádný není a pokusil se o úsměv, který vyzněl jako škleb.

„Splním ti přání,“ opakoval košíček a snažil se vyjednávat.

První, co Harryho napadlo, byl samozřejmě Malfoy. Ale nebyl si jistý, zda by si mohl přát člověka. Nebo alespoň poznání toho určitého člověka. Nebo – co vlastně? Než stačil přehodnotit svoje city, košíček si odkašlal, jako kdyby mu četl myšlenky: „Nebo ti poradím, co s životem, a to je ještě lepší než nějaké hloupé tupé přání!“

„Nevím, co s životem, to je fakt“ odpověděl Harry nevrle. Prohrábl si tmavé vlasy a zadíval se na strop. Vzápětí toho ale zalitoval, protože ho obrovská soška anděla, která svítila jako disco koule, málem oslepila. Zamrkal. „Nedokážu si ujasnit… Věc se má tak, že bych se měl soustředit na boj se zlem, ale jediné, na co zvládám myslet, je, jestli nedělá nějaké zlo Malfoy, a dost možná ho podezírám jenom kvůli tomu, abych ho mohl ve skutečnosti šmírovat, což si Hermiona nejspíš myslí.“

Harry mluvil tak dlouho, že si kouzelný košíček mezitím stihl vymodelovat z těsta nožky a otráveně odešel.

Blížila se jedenáctá hodina. Harry strávil valnou část dopoledne blouděním po hradu, vyhýbáním se různým výstřednostem, které měly sloužit jako výzdoba, a následným posedáváním u krbu v nebelvírské místnosti, dokud necítil, že už má z toho úplně zdřevěnělé nohy. (Na plánek se mezitím podíval jenom třikrát, což byl jeho rekord. Třikrát za hodinu.) Tehdy vstal a šel do svého pokoje, kde vzal svoje koště, přetáhl si přes hlavu mikinu, nasadil černého kulicha a za chvíli už vycházel hradní bránou.

Nějak podvědomě se rozhodl, že se nebude utápět, stresovat, a už vůbec ne litovat. Štiplavý mráz, který se mu zakousl do obličeje a do rukou svírajících násadu koštěte, sotva vzlétl, mu to podstatně ulehčoval, protože jediné, na co mohl Harry myslet, byla zima.

I famfrpálové obruče někdo omotal záhadnou zelenou rostlinou, která se třpytila. Bylo to na hranici, ne, bylo to za hranicí kýče, ale Harry se nezlobil, neohrnoval nos, nekřivil ústa v posměšném úšklebku. Když totiž až do svých jedenácti let trávíte Vánoce v přístěnku pod schody, anebo se musíte dívat, jak váš o sto kilo těžší bratranec cupuje balící papír na cucky a radši by se udávil, než aby vám nechal trochu bramborového salátu, jste pak schopni odpustit Brumbálovi kdejakou šílenost.

Harry by nejspíš ustál i to, kdyby mu někdo nakázal tahat po chodbě sáně.

Bylo to jako z bláta do louže. Ale do lepší vyfešákované louže.

Zastavil vysoko nad zemí, kde nebylo famfrpálové hřiště na dohled větší než obložený chlebíček, sevřel stehny pevně násadu a dýchl si na ruce.

Nutno říct, že byl velmi hezký. Černé vlasy mu vykukovaly zpod čepice a oči bez brýlí působily ještě zářivěji, zelená v nich se tokem měnila ze světlé na tmavou a potom zas zpátky, s jemnými hnědými odlesky, podle toho, kam se zrovna díval, a hlavně podle toho, o čem přemýšlel. Na řasách se mu leskl sníh a tváře měl zrůžovělé.

„Pottere, ty nádhero!“ řekl známý hlas posměšně, protože si nejspíš také uvědomil Harryho kvality.

Harry se otočil a sklonil hlavu, aby se vyhnul možnému napadení, ale překvapeně shledal, že Malfoy sedí na koštěti jenom pár stop od něj a netváří se jako kdyby chtěl v příští vteřině zaútočit. Měl na sobě dlouhý elegantní, leč pohodlný plášť a ve světlých vlasech vločky.

Možná, že makový košíček přece jen zafungoval. Harry se zasmál, krátce a zvonivě. Potom si znovu dýchl na ruce. Byly pořád studené, ale srdce pumpovalo krev o sto šest. Adrenalin. A další pocit, ten kterému se Harry v myšlenkách strategicky vyhýbal.

„Zítra jsou Vánoce, Malfoyi,“ řekl, jako kdyby chtěl dovysvětlit svoji přítomnost ve vzduchu, byť nebyl žádný Santa. „To je poprvé tenhle měsíc, co sis šel zalétat. Proč?“

Pokud Dracovi nešlo na mysl, jak to Harry věděl, nedal to na sobě nijak znát. Naklonil se dopředu, jako kdyby se chystal opřít o násadu a nečitelným pohledem si prohlížel postavu před sebou.

„Co říkáš na letošní cukroví, Pottere? Hrozné, že?“ prohodil konverzačně.

Harry zamrkal.

Draco pokračoval: „Goyla pokousaly banánové hrudky. Má ovázaný krk. Pansy a Blaise omylem natrefili na jmelí. Museli se pořádně profackovat, než je nechalo jít. Vsadím se ale, že ty takové přitroublé rituály prostě zbožňuješ. Koneckonců je vymysleli mudlové.“

Harry se znovu zasmál. „Malfoyi, ty si myslíš, že kousavé cukroví a vražedné jmelí je vynález mudlů? Jak by to asi tak udělali?“

„Je mi zima.“

Chvíli se ani jeden z nich nepohnul. Potom Harry přiletěl blíž. Kdyby natáhl ruku, mohl by se Draca dotknout. Neudělal to. Místo toho řekl: „Mudlovské sladkosti nemají zuby a nemůžou ani mluvit. A co se jmelí týče, to má poněkud jiný význam.“

„Jaký?“

„Musíš políbit toho, s kým pod ním stojíš.“

Malfoy to nezpochybnil. Zaklonil hlavu a zadíval se na nebe. Mhouřil přitom oči. Začalo chumelit víc a od severu se táhl studený slaný vítr. Draco si olízl rty. Když znovu pohlédl na Harryho, pohled šedých očí měl pichlavý. „Tak dobře.“ Vypadal jako anděl. „Blíží se sněhová bouře.“ Bez dalšího slova obrátil koště a rozletěl se přímo proti zemi.

Harry se nemusel dívat, aby věděl, že to vyrovnal. Ztěžka odtrhnul ruku od násady koštěte. Málem mu k ní přimrzla. Snesl se k tribunám a Malfoy tam samozřejmě už nebyl.

Harry potřásl hlavou a vydal se na oběd. Do Velké síně přišel se silnou vrstvou sněhu na ramenou a ve vlasech, ale byl podivně uvolněný. S chutí spořádal zeleninu a opékané brambory. Nevadil mu ani Hermionin pohled, který na něj upírala přes knihu Reakce a interakce.

„Stalo se něco?“ zeptala se ho po chvíli dychtivě, a když neodpověděl, hodila po něm čokoládu ve tvaru galeonu. Chytil ji. Rozdělal a nacpal do pusy.

„Jací jsou ještě Blíženci, Hermiono?“

Povzdychla si, zaklapla knihu a podala mu ji. Hleděl na ni rozpačitě, protože pár lidí otočilo jejich směrem hlavu. Ale vzal si ji.

„Harry, ještě něco. Buď opatrný.“

Zašklebil se na ni. Schoval knihu do brašny, složil příbor a poroučel se pryč. Překvapilo ho, když ve společenské místnosti potkal Rona, který ležel v křesle schoulený do klubíčka a kousal si nehty. Harry netušil, zda má Ron problém s děvčaty, anebo je-li historka s Peterem pořád tak čerstvá. Poslední dobou spolu moc nemluvili.

Prvotní Harryho reakce byla projít bez povšimnutí okolo Rona, najít si příjemný kout nedaleko krbu a číst o Blížencích. Ale hnulo se v něm svědomí. Vánoční nálada dělala své, navíc pan Weasleyová určitě Harrymu nazítří daruje nějaký trapný pletený svetr, takže by mohl projevit jejímu synovi alespoň trochu náklonnosti. S povzdechem se proto svalil do protějšího křesla a od vedlejšího stolu přivolal šachovnici.

„Zahrajeme si?“

Ron bez zájmu pokrčil rameny. Harry by mu rád vyprávěl o shledání s Malfoyem, ale kdyby se Ron dozvěděl o jeho posedlosti, mohlo by to jejich pochroumané přátelství poškodit ještě víc. Vzhledem k tomu, že vyrůstal několik let v přístěnku, byl Harry v některých věcech trochu… No řekněme, že neměl kolikrát tušení, co říct, a hlavně v jakou chvíli to říct, a tak promluvil: „Rone, hej, pamatuješ, jak jsme spolu ve čtvrtém ročníku nemluvili, protože jsi mi nevěřil a obrátil ses ke mně zády?“

Ron povytáhl obočí a Harry se usmál. Potom se Ron nadechl a – nejspíš aby se s Harrym už nemusel bavit – posunul bílého pěšce dopředu.

Ke smůle obou zúčastněných trvala celá partie dobré čtyři hodiny. Ron nebyl ve své kůži a Harrymu se z nějakého neznámého důvodu dařilo. Byl však čím dál nervóznější, protože nemohl z loajality za celou dobu ani jednou zkontrolovat Pobertův plánek. Přemýšlel, co Malfoy dělá. Nejdřív každých pět minut, a pak se to stupňovalo, takže ani nepostřehl, když mu Ron sebral královnu.

Mezitím přišla Hermiona s náručí knížek o Ascendentech. Harry nevěděl, co to je, a ani se nezeptal. Začal hrát po svém a úmyslně posunoval krále doprostřed šachovnice, políčko po políčku, na odiv Ronovým figurám. Ku své spokojenosti prohrál než by řekl „švec,“ sebral z tácu mandarinky, vyhnul se Hermioně a jejímu káravému pohledu, a vyrazil se posadit do křesla ke krbu.

„Dobrá hra, kámo,“ prohodil přes rameno.

Ron neodpověděl.

Harry se cítil jako totální idiot. Od té doby, co se jeho největší vášní stalo sledování Malfoye na Pobertově plánku a vůbec Malfoy sám, zanedbával své přátele. Problém byl, že si nemohl pomoct. Malfoy se stal ze dne na den důležitým. Parchantem, ale důležitým.

A ten černý kabát mu zatraceně slušel.

Harry si odfrknul, otevřel knížku od Hermiony a začetl se do obsahu. Lev. Panna. Váhy. Blíženci. Už chtěl nalistovat příslušnou stranu (121, kdybyste to později hledali), když si všiml kapitoly „Jak se k sobě hodí.“ Nenápadně se rozhlédl po společenské místnosti, za což schytal spršku umělého sněhu do oka, a když shledal, že ho nikdo nepozoruje – Ron se od té doby, co dal mat, nepohnul z místa a zdálo se, že je mrtvý – nalistoval Blížence a Lva a dal se do čtení.

Vztah mezi Blíženci a Lvem je doslova výbušnou kombinací, jež v obou probudí plameny vášně, ale současně je nejednou trochu poškádlí. Blíženci dostali od planety Merkur do vínku komunikativnost a jejich jazyk je někdy na vkus hrdého Lva, ovládaného samotným Sluncem, příliš ostrý. Dobře mířenými ironickými poznámkami dovedou Blíženci Lva do nepříčetnosti, proto by si je měli ve vlastním zájmu raději odpustit. Na druhé straně, Lev by byl rád ten chytřejší a důležitější, což mu Blíženci samozřejmě nedovolí. Přestože si tito dva občas mají sklon dokazovat, kdo z nich je lepší, obecně si vzájemně skvěle padnou do noty. Spojovat je budou společné názory a pohled na svět. Pokud si nebudou hrát na protivníky, ale vytvoří jeden tým, zvládnou společně bojovat za své ideály třeba i proti celému světu. A když zahrnou jeden druhého obdivem, který oba neustále potřebují, bude z nich ten nejšťastnější pár na světě. Blíženci se Lvem si budou skvěle rozumět i v posteli a bude je spojovat nezkrotná vášeň.

To, co zjistil, ho naprosto omráčilo. Pobavilo. Vlastně ho to emocionálně rozbilo a znovu dalo dohromady. Nerozuměl tomu. A všechno bylo jasné. Z kapsy vytáhl plánek a poklepal na něj hůlkou. Tečka Draca Malfoye však nebyla k nalezení, a tak zaryl Harry poněkud mrzutě nehty do madla křesla a neplechu ukončil. Nepřítomnost Malfoye na plánku mohla značit jediné.

Už zase balil v Komnatě nejvyšší potřeby dárky.

Harry překvapeně zaznamenal, že už je půl šesté. Schoval proto knihu do brašny a přemýšlel, co dál. Hlavu měl plnou horoskopu. Na jednu stranu si připadal jako idiot a věděl, že by se měl držet při zemi, nicméně jeho nebelvírská povaha, ještě ke všemu nahlodaná vánočním duchem, prostě převládla. Ani se nenadál a už spěchal bradavickým hradem ke Komnatě nejvyšší potřeby, připravený rozložit si lehátko, přivolat vánoční koktejl a počkat, dokud Draco nevyjde ven, aby mu řekl, že… Úplně od plic, že…

Odkašlal si a nějaký mnich na obraze mu ukázal zadek.

„Čaroději Kriste,“ zamumlal Harry. Zabočil za roh, nadechl se a zůstal stát čelem světlovlasému chlapci. Takhle ve světle starých luceren a petrolejek vypadal Draco bledší než obvykle. Zhoupnul se na špičkách.

„Pottere.“

„Ha, Malfoyi!“

Chvíli proti sobě stáli a Harryho nervozita narůstala. Uvažoval, jak zformulovat, co už mu dlouho leželo na srdci, a nějak to podložit nezvratitelnými důkazy o možném vztahu, který jim předurčily hvězdy. Nakonec napnul všechny svaly v těle a řekl: „Nechci ti tady dokazovat, že jsem lepší než ty, ani to netvrdím, ale chci, abys věděl, že společně můžeme vytvořit tým, který může obstát proti celému světu, až budeme bojovat za naše ideály.“

Malfoy zamrkal. Řasy se o sebe málem líně otřely. A potom se rozesmál. Byl to ten nejkrásnější a taky nejděsivější zvuk, jaký Harry kdy slyšel. „Pottere, ty idiote, co je to za vtip?“

„Zapomeň na to,“ řekl Harry tupě. Ztěžka polknul a otočil se na patě, aby odešel. V hlavě mu hučelo jako ve vosím úlu. Pak se zarazil, když se něco dotklo jeho ruky. Malfoyovy prsty byly překvapivě studené a sevřely ho okolo zápěstí jemně, leč neoblomně.

„Pottere,“ zapředl tichý hlas u jeho ucha. „Jak dlouho jsi do mě zamilovaný?“

Harryho srdce sepnulo na mód sprint. Zdálo se, že co nevidět vyletí, a zamotané do vánočních konfet opustí místnost. Nebo spadne Malfoyovi do dlaní.

Z Harryho sálala horkost. Připadal si jako pečený krocan paní Weasleyové. Ale slušelo mu to a to bylo hlavní. Bože, napadlo ho, když pohlédl Dracovi do očí. Jak mě vůbec někdo může dávat dohromady se Snapem? Damn.

Bylo k nevíře, že na světě existovali lidé, pro které nebyl Malfoy atraktivní. I Hermiona, když měla o prvním Adventu svoje dny a lokla si koňaku o poznání víc než obvykle, přiznala, že je Malfoy hezký.

Cha, to bylo slabé slovo. Byl překrásný. Pramínky světlých vlasů mu rámovaly tvář, dokonalou, jako vytesanou z kamene. Ostře řezaná brada, rovný nos, lícní kosti, krk, temeno hlavy, už dost, Harrymu připadalo perfektní úplně všechno.

A nerad to přiznával, navíc takhle před Štědrým dnem. Jenomže kdy jindy? Nic jako vhodná doba neexistuje, napověděl mu mozek uvězněný v černých džínách.

Harry si odkašlal a donutil se pohlédnout Dracovi přímo do očí. Napadlo ho, a byl to takový záblesk, že by bylo mnohem jednodušší proletět poslepu famfrpálovou obručí a vstřelit branku do té druhé, stojící na protější straně hřiště. Z toho, jak Malfoy voněl, se mu zamotala hlava. Byla to směs zvláštního koření, něco dubového a taky vánoční perníčky.

„Dva měsíce, tři týdny a čtyři hodiny.“

Draco pomalu pokýval hlavou, jako kdyby informaci zpracovával. Nezdálo se však, že by ho překvapila. „A jak dlouho už mě sleduješ?“

„Dva měsíce, tři týdny a čtyři hodiny.“

„Ach, Pottere. A teď mi dáš vánoční dárek?“

Draco se přiblížil, ale Harry neustoupil. Rozhodl se, že bude tuhle hru hrát, a že ji bude hrát dobře.

„Vlastně jsem tě hledal, abych… Abych.“ Harry si prohrábl vlasy. A sundal si brýle, které se mu zamlžily. Nacpal je do kapsy. Chodba za Dracovými zády byla teď poněkud rozmazaná, ale Dracův obrys vystupoval ve změti barev a čar stejně zřetelně jako předtím. „Abych ti něco řekl,“ dokončil Harry a v duchu slyšel Hermionin hlas, který ho pokáral za trojnásobné použití jednoho slova během krátkého časového úseku.

„Poslouchám,“odvětil Draco líně. Znělo to jako vrnění.

Možná by bylo nejjednodušší, kdybych to vzal hlavou přímo proti zdi, napadlo Harryho. Neklidně přešlápl, podíval se na Dracovy prsty, které ho stále svíraly, a potom zpátky do šedých očí. „Nechtěl, Malfoyi, totiž, nechtěl bys se mnou strávit Vánoce?“

Jakmile to vyslovil, nehledě na následky, ulevilo se mu. Dotek na zápěstí ještě zintenzivněl a vzápětí ho Draco pustil. Přemýšlel o té nabídce dlouho, ale na jeho tváři se neobjevila ani jedna jediná vráska. Nakonec řekl: „Chceš, abych ti dal dárek?“

Harry si připadal hloupě. Ale to nevadilo. Emoce se střídaly tak rychle, že i tahle měla nakonec ustoupit do pozadí. „Možná,“ přiznal. Chtěl dodat něco o tom, že by spolu mohli povečeřet, sníst pár kousků cukroví – samozřejmě ve vší opatrnosti a obezřetnosti – a nakonec by mohl přijít punč s plátkem pomeranče a kusem skořice. To všechno chtěl Harry říct, ale došla mu slova, když Draco rozevřel ruce, přesněji řečeno náruč. Dlouhé černé rukávy hábitu mu splývaly dolů a tohle gesto odhalilo bílou košili a zmijozelskou kravatu, nedbale zavázanou. Vypadal jako rošťák.

A Harrymu z toho málem znovu puklo srdce.

„Pottere, budiž, tady máš svůj dárek.“

Harry zamrkal. Nevěděl, jak to Draco myslí, a zda-li to není nějaký zlý vtip. Zaposlouchal se do ticha, jestli neuslyší zmijozelské studenty, kteří by se mohli schovávat za závěsy a vysmívat se mu. Ale z dálky k jeho uším doléhala jenom příjemná melodie (někdo nejspíš vyměnil CD) – přesně tahle. Brumbál si totiž musel odskočit a konečně nechal výběr na Severusovi.

Draco dál stál a díval se na Harryho. A Harry, niž by o tom uvažoval, se blížil čím dál blíž, až byl nakonec docela blízko svému Blíženci.

Mohl natáhnout ruku a Draca se dotknout. Bylo to báječné, ale taky těžké, jako kdyby měl chytit potlouk řítící se v šílené rychlosti, anebo dojít až na kraj světa.

Draco se rozhodl, že mu to ulehčí. Nebo alespoň jeho tělo se rozhodlo bez jeho vědomí. Kdo ví, jak to tenkrát doopravdy bylo. Jisté však je, že udělal poslední krok a pevně Harryho sevřel u objetí. Zabořil mu obličej do krku, na nose ho pošimraly Harryho vlasy. Zhluboka se nadechl a potichu zaúpěl. Nebyl totiž zvyklý na takový příval pocitů.

Harry se mezitím propadal k samotné myšlence, k samotnému jádru smyslu života. Cítil na krku Dracův horký dech a tváří se opíral o jeho rameno. Takhle zblízka voněl Draco ještě trochu jinak, speciálně, jako ten nejlepší dárek na světě.

„Malfoyi?“ Málem mu vynechal hlas.

„Pottere,“ odpověděl Draco u jeho krku. Byl o dobrých pět centimetrů vyšší, ale jak se k němu pokojně skláněl, nešlo to vůbec poznat.

„Co to znamená?“

Draco odtáhl hlavu, ale v objetí zůstal. Jenom vyprostil ruku a krátce prohrábl Harrymu vlasy. „Co chceš, aby to znamenalo?“

Nějaká neviditelná síla jim nad hlavami rozsypala malé bílé papírové andělíčky. Draco si odhrnul vlasy, které mu spadaly do obličeje. Upřeně sledoval Harryho oči, nos a rty, a jeho vlastní oči přitom hořely, pohled plál.

Harry v ten moment věděl, že kašle na Rona, na Hermionu, že kašle na Hagrida a na Brumbála, na všechny, kteří ho před Dracem Malfoyem kdy varovali. Celý kouzelnický svět přestal mít význam. Celý mudlovský svět. I čokoládové žabky! Existoval pro něj jen Draco, zhmotnělý po všech těch bezesných nocí nazírání do Pobertova plánku, přímo před ním.

A tak se konečně dotkl jeho tváře, jemně ji pohladil, a Draco se naklonil, odevzdaně spočinul na jeho dlani. Stáli tak možná několik dlouhých minut, když se k sobě jako na povel přiblížili, aby se políbili.

Bylo to pomalé a opatrné, jenom dotek rtů na rtech, a stejně přirozené, jako dýchání. Harry chápal, že přesně sem, do tohohle momentu, měl dojít, a přitáhl si Blížence blíž k sobě. Lev v jeho hrudi zařval nadšením a láskou.

Malfoy měl sladké a dobré rty, přesně tak akorát měkké, a jeho jazyk způsoboval emocionální výboje v Harryho těle. Když se ho dotknul poprvé, zavřel Harry oči a jeho řasy se jemně chvěly.

Draco byl z principu dominantní, ale když viděl, že se mu ten druhý odevzdává a žije v ten moment jen pro něj, pocítil jisté zadostiučinění a líbal ho opatrně. Ruce měl položené kolem Harryho pasu, prsty zatínal do černé látky hábitu. Vnímal pulzující impulzivní moc, která se do něj vpíjela tím víc, čím víc ho druhé tělo chtělo. Cítil, a to nejen kvůli tomu, jak na sebe byli namáčknutí, jak po něm Harry touží.

„Pottere,“ zamumlal potichu, když se na chvíli odtáhl. Prohlížel si ho, ale nemohl zachytit žádnou emoci na Harryho tváři, střídaly se příliš rychle.

„To je v pohodě, Malfoyi… Já jen, musím vědět…“

Draco ho znovu objal. „Už dlouho. Už šíleně dlouho.“

Byl to nejšťastnější den Harryho života. A další, dost možná stejně šťastný, měl přijít další den ráno, když se vzbudil zachumlaný do zmijozelského hábitu a vedle něj spala známá bledá tvář se světlými vlasy tak klidně a pokojně, až to bylo překvapivé.

Jakmile se natáhl, aby se dotkl mírně pootevřených rtů, sjel mu hábit z nahých ramen.

Něco v jeho nohách zašustilo. Měkký balík se svetrem od paní Wesleyové, kniha od Hermiony, obrázek stromku od Rona, na kterém se i letos Vánoce podepsaly víc než dost (hned od Nového roku začal pookřávat a randit s Lenkou, takže si o něj nemusíte dělat starosti).

Ten nejlepší dárek ležel ale přímo vedle něj. Drzý anděl bez pyžama.

Harry se naklonil a jemně ho kousl. Draco se zavrtěl a zamumlal: „Spím.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Harry. Jazykem přejel od pupíku, kde byl Draco ještě pořád trochu slaný, až ke krku. Spokojeně si prohlédl svoje dílo a vyškrábal se z postele. Zabalil se do zmijozelského hábitu jako do županu.

Musel se usmát, když si vzpomněl, jaký poprask způsobili, když společně vešli do Velké síně.

Svět v tu chvíli oněměl a nikdo se neodvažoval promluvit. Harry mohl slyšet Dracovo srdce. Poslepu vyhledal jeho ruku a pevně ji stiskl. „Veselé Vánoce,“ zamumlal na půl pusy. Draco se ušklíbl, podíval se na jejich spojené ruce a na okamžik se zdálo, že ho uhodí… Jenomže pak se naklonil a rozverně mu přejel jazykem po rtu.

Někdo zalapal po dechu a Harry koutkem oka zahlédl Hermionin vševědoucí pohled, který na něj upírala přes knihu Ascendentů. Potom se pozornost naštěstí, anebo naneštěstí, stočila jinam.

Neville a Ginny se totiž oba omylem ocitli pod jmelím, zrovna když si chtěli nabrat nádivku, a tak se museli řádně profackovat, což vzbudilo všeobecné veselí.

Harry se v myšlenkách vrátil do přítomnosti. Věnoval něžný pohled Dracovi a vydal se do společenské místnosti. Kráčel opatrně, protože ho všechno bolelo. Ale byla to dobrá bolest, která připomínala něco hezkého. Výkřik a nadšení a nejlepší sex, jaký kdy zažil.

Otevřel dveře a sešel ke krbu.

V místnosti nikdo nebyl, jenom oheň tiše praskal a olizoval polena. Harry si k sobě přitáhl kolena a opřel si o ně bradu. Nad hlavou se mu vznášely zeleno – stříbrné baňky a ozdoby.

Zmijozelská a nebelvírská společenská místnost se od sebe zas tak neliší, napadlo ho poťouchle. Nebude těžké zvyknout si.